ECLI:CZ:US:2011:2.US.1288.11.1
sp. zn. II. ÚS 1288/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu L. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 12 Co 74/2011 ze dne 21. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se, s odvoláním na porušení čl. 47 Listiny základních práv a svobod Evropské unie a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově čj. 16 Nc 3993/2007-30, jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na ustanovení advokáta.
Navrhovatel uvádí, že soudy obou stupňů zdůvodnily své rozhodnutí tím, že nedoložil své majetkové poměry. Krajský soud dále s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/2000 měl konstatovat, že jako osoba, mající právní vědomí nepotřebuje být právně zastoupen. S uvedeným tvrzením nesouhlasí a domnívá se, že rozhodnutí krajského soudu nereflektuje Listinu základních práv a svobod Evropské unie.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu podání je zřejmé, že navrhovatel nerespektoval zejména ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení. Podání navrhovatele nesplňovalo ani další náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Z elektronické evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že navrhovatel podal od roku 2003 k Ústavnímu soudu 12 ústavních stížností, přičemž v řadě z nich byl opakovaně vyzýván k odstranění vad návrhu a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem i o možností obrátit se s žádostí o přidělení advokáta na Českou advokátní komoru.
Navrhovateli je tak z mnoha předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto v jeho vlastním zájmu, aby vady odstranil před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v předchozích případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ostatně i tento právní závěr je navrhovateli znám již z usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 3276/10 a sp.zn. I. ÚS 1101/09, jimiž rovněž došlo k odmítnutí návrhu, aniž byl navrhovatel vyzýván k odstranění vad podání.
Soudkyně zpravodajka tak v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2011
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj