ECLI:CZ:US:2011:2.US.1292.11.1
sp. zn. II. ÚS 1292/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele A. W., zastoupeného Mgr. Violou Šiplovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2010 sp. zn. 3 T 6/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 6 Tdo 976/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. 8 To 28/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání (po výzvě k odstranění vad z 9. května 2011) dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel se domníval, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále má stěžovatel za to, že rozhodnutími soudů v trestním řízení byla porušena zásada presumpce neviny vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že byl uznán vinným z trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů], i přes to, že v celém trestním řízení nebyla žádným způsobem prokázána jeho vina tak, aby byly vyloučeny pochybnosti, jak se skutek stal. Stěžovatel byl obecným soudem nespravedlivě odsouzen, aniž by byly splněny zákonné předpoklady, jako jediný důkaz proti stěžovateli byla použita nevěrohodná výpověď spoluobžalovaného A. K.
Dále namítal procesní pochybení soudu, který rozhodoval o totožném trestném činu v samostatném řízení, kdy byl otec stěžovatele A. W. starší odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2010 (3T 2/2010-1627). Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že okolnosti vyšlé najevo mohly mít podstatný vliv na posouzení jednání stěžovatele a výši uloženého trestu. Vrchní soud v Praze nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele ve věci podání znaleckých posudků z oboru psychologie a ani se nevypořádal s těmito neprovedenými důkazy v odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatel zpochybňoval formální náležitosti dovolání podaného v jeho neprospěch Nejvyšším státním zastupitelstvím dne 15. července 2010 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010 (8 To 28/2010), které mělo být odmítnuto, neboť nebylo podáno řádně a ze zákonných důvodů. Stěžovateli nikdy nebylo doručeno podání ze dne 9. srpna 2010, kterým byla provedena oprava dovolání, dle názoru stěžovatele nebyla učiněna ve lhůtě pro podání dovolání.
Výši uloženého trestu považoval stěžovatel za nepřiměřeně přísný a dle jeho názoru nesplňuje podmínku velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti. Stěžovatel byl sice v minulosti opakovaně soudně trestán, když o závažnou trestnou činnost se jednalo pouze v jednom případě, a nebyly proti němu použity nejdůraznější převýchovné prostředky. Stěžovatel nebyl v minulosti uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu a před soudem i znalcem projevil lítost nad způsobenými následky. Ve výkonu trestu odnětí svobody, kde je poprvé, má kladné hodnocení a respektuje autority.
Stěžovatel poukázal na to, že v soudním řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení principu rovnosti stran, neboť stěžovatel a spoluobviněný A. K. se dopustili totožné trestné činnosti a výše uložených trestů jsou ve vzájemném nepoměru. Stěžovateli byl uložen výjimečný trest ve výměře 18 let (v odvolacím řízení 16 let) a spoluodsouzenému A. K. jen 13,5 let, přestože znaleckým posudkem také byla vyloučena možnost jeho resocializace. Soud prvního stupně umožnil A. K. vypovídat při hlavním líčení bez přítomnosti stěžovatele, aniž by byly splněny zákonné podmínky stanovené trestními předpisy. Nebylo nikterak prokázáno, že by mu stěžovatel vyhrožoval nebo ho vydíral, stěžovatel zpochybňuje věrohodnost jeho výpovědi a považuje jeho výpověď za zmanipulovanou ze strany orgánů činných v trestním řízení.
II.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 6/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2010 sp. zn. 3 T 6/2009 uznán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, jehož se dle blíže popsaných okolností dopustil společně s A. K. a odsouzen za použití §29 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou [§39a odst. 2 písm. d) tr. zákona]. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. 2 T 20/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2009 sp. zn. 13 To 403/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného A. K. a podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obou obviněných nahradit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému V. K. škodu 9 935,- Kč.
Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. 8 To 28/2010. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu uloženém stěžovateli a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele za trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona a trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona, vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona (rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. 2 T 20/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2009 sp. zn. 13 To 403/2008) odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnáct let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. 2 T 20/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2009 sp. zn. 13 To 403/2008, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jež pozbyla podkladu.
Usnesením Nejvyšší soud ČR dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 6 Tdo 976/2010 rozhodl o dovolání stěžovatele i nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010 (8 To 28/2010) bylo zrušeno včetně všech rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2011 sp. zn. 8 To 28/2010 částečně zrušil výrok o trestu uloženém obžalovanému stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2010 (3 T 6/2009-1485) a znovu rozhodl tak, že stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků. Stěžovatel byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. 2 T 20/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2009 sp. zn. 13 To 403/2008, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jež pozbyla podkladu.
III.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek bylo spravedlivé. Takové vybočení z ústavních postulátů však v dané věci zjištěno nebylo.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel převážně uplatnil již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s odůvodněním těchto opravných prostředků. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k údajnému procesnímu pochybení nalézacího soudu a jeho tvrzení dále spočívají především v polemice s rozsahem provedených důkazů, se způsobem jejich hodnocení, se skutkovými a právními závěry obecných soudů a výší uloženého trestu.
Vrchní soud v Praze zákonným způsobem projednal odvolání stěžovatele a ve veřejném zasedání doplnil dokazování rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2010 (3 T 2/2010-1627), který nabyl právní moci dne 12. ledna 2011. Tímto rozsudkem byl odsouzen otec stěžovatele A. W., za trestný čin vraždy dle §219 odst.1, odst. 2 písm. h) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Věc stěžovatele a spoluodsouzeného A. K. nemohla být projednávaná před obecnými soudy současně, neboť až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem I. stupně učinil stěžovatel místopřísežné prohlášení (č. l. 1537 ze dne 9. března 2010), ze kterého vyplynulo, že trestné činnosti, která je jim kladena za vinu, se dopustili společně i s otcem stěžovatele A. W. st.
Po tomto doplnění dokazování odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí a neshledal pochybení ve způsobu řízení před soudem prvního stupně, ani v rozsahu dokazování vztahujícího se k výroku o vině stěžovatele a se skutkovými závěry nalézacího soudu týkající se trestného činu vraždy se ztotožnil. Dále se zabýval nad rámec odvolacích námitek i tím, zda předchozí řízení netrpí takovými vadami, které mohou mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné co do výroku o trestu.
Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanoveními trestního řádu (§2 odst. 5, 6 tr. řádu), zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně na základě logického myšlenkového postupu učinil správné skutkové závěry a své rozhodnutí řádně odůvodnil dle §125 tr. řádu. Vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění je patrné, jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud se řádně vypořádal s námitkou stěžovatele, že byl soudem prvního stupně odsouzen výhradně dle nepřímého důkazu na základě výpovědi spoluodsouzeného A. K. (str. 5 - 6 rozsudku). Dočasné odvolání těchto výpovědí A. K. bylo vynuceno rodinou stěžovatele, ale v závěru dokazování je v hlavním líčení opětovně potvrdil. Ovlivňování A. K. bylo potvrzeno bratrem J. K., strýcem V. K. a sestrou F. P. Odvolací soud považuje za správné to, že soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodné výpovědi příbuzných stěžovatele, kteří neposkytli žádné podstatné konkrétní informace k zažalovanému jednání a neuvěřil výpovědi svědka L. E. ve prospěch stěžovatele. Soud vzal v úvahu další důkazy, které nezpochybňují učiněná skutková zjištění. Jsou to výpovědí svědků M. Z. (správkyně ubytovny, kde poškozený bydlel), V. K., J. K. a výpisy z telekomunikačního provozu. Pravdivost výpovědi A. K. o účasti otce obžalovaného na tomto skutku potvrzuje i pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2010 (3 T 2/2010-1627).
Ze shora uvedených důvodů je nepochybné, že soud prvního stupně shledal stěžovatele vinným zažalovaným jednáním, které správně kvalifikoval jako trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Obecné soudy dospěly k závěru, že není žádných pochyb, že stěžovatel s odsouzeným A. K. společným jednáním poškozeného F. K. úmyslně usmrtili poté, kdy opakovaně odmítal odvolat či pozměnit své usvědčující výpovědi v trestním řízení, v němž byl v postavení poškozeného a jež bylo vedeno proti oběma obžalovaným pro závažnou trestnou činnost dílem násilné, dílem majetkové povahy.
Ve vztahu k nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele odkazuje Ústavní soud na své stanovisko obsažené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. V posuzované věci nelze dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.
Ústavní soud konstatuje, že částečně lze přiřknout jistou relevanci námitce stěžovatele, pokud tvrdil, že odvolací soud pochybil, když nevyhověl jeho důkazním návrhům při hlavním líčení dne 2. února 2011 (č. l. 1698). Jednalo se výpověď odsouzeného otce A. W. st. a provedení dalších důkazů vypracováním znaleckých posudků z oboru psychologie (vztah podřízenosti stěžovatele k otci), odvolací soud se s tímto návrhem v odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevypořádal. Jedná se o pochybení soudu, které nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže mít vliv na to, že řízení probíhalo jako celek v souladu s právem na spravedlivý proces. Důkazní návrh byl vznesen až v opakovaném odvolacím řízení, kdy odvolací soud rozhodoval po zrušení rozsudku dovolacím soudem, a důkazní situace po doplnění dokazování nedoznala žádných změn.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, konstatuje Ústavní soud, že i dovolací soud se zabýval všemi opakovanými námitkami, které stěžovatel uplatnil i v odvolání. Především se vypořádal s tvrzením stěžovatele, že usnesením Nejvyšší soud ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 6 Tdo 976/2010 rozhodl o dovolání stěžovatele i nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010 (8 To 28/2010) bylo zrušeno včetně všech rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jedním z důvodů pro zrušení, jak z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, je pochybení odvolacího soudu, který nerespektoval ustanovení §36 tr. zákona a nově vyslovený trest uložil ve výměře, již zákon nepřipouští. Nejvyšší soud se zabýval návrhem nejvyšší státní zástupkyně na uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle §29 odst. 2 tr. zákona. Akceptoval závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího o absenci materiální podmínky pro uložení výjimečného trestu, avšak druhou alternativní podmínku spočívající v obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele, shledal u stěžovatele za splněnou. Z těchto důvodů vyslovil ve svém rozhodnutí závazný právní názor, jímž se odvolací soud řídil.
Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato odkazuje.
Ústavní soud uvádí, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovateli věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Listinou a Úmluvou.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. září 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu