ECLI:CZ:US:2011:2.US.1571.11.1
sp. zn. II. ÚS 1571/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. I. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem, se sídlem Staré náměstí 67, 356 01 Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 29 Cdo 1466/2010-313, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2009, č. j. 10 Co 172/2009-269, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 15 C 416/2007-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 27. 5. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních práv zakotvených v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti správci konkurzní podstaty úpadce EGERIUS Group, a. s., (dále jen "žalovaný č. 1"), a proti EGERIUS Group, a. s., (dále jen "žalovaný č. 2") určení, že smlouva o převodu nemovitostí, kterou uzavřela dne 12. 12. 2001 se žalovaným č. 2, je platná, případně že tato smlouva je neplatná, přičemž pro ten případ se domáhala vrácení kupní ceny.
Okresní soud v Chebu všechny tři žaloby ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Pokud jde o žalobu na určení platnosti předmětné kupní smlouvy, neshledal na takovém určení naléhavý právní zájem. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 984/99, ve kterém byl vysloven právní názor, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu týkajícího se nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí, neboť vydané rozhodnutí by nebylo způsobilým podkladem pro zápis příslušného věcného práva do katastru nemovitostí. Kromě toho poukázal okresní soud na fakt, že určovací žaloba je přípustná jen, nemůže-li se účastník řízení domáhat ochrany svých práv jiným způsobem, zejména žalobou na plnění, případně jiným typem žaloby, např. žalobou vylučovací. A to v daném případě je možné. Ve vztahu k žalovanému č. 2 pak byl důvodem zamítnutí žaloby nedostatek věcné pasivní legitimace s ohledem na ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání.
Ohledně žaloby na určení neplatnosti předmětné smlouvy dospěl soud prvého stupně rovněž k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na takovém určení, a to v podstatě ze stejných důvodů, jaké platily pro prvou žalobu. Uvedl, že stěžovatelka se mohla domáhat vůči žalovanému č. 2 v době před prohlášením konkurzu ochrany svých práv žalobou na plnění a po prohlášení konkurzu přihlášením pohledávky do konkurzního řízení.
Pokud jde o žalobu na vrácení kupní ceny, dospěl soud k závěru, že takový nárok není po právu, neboť stěžovatelka jej měla přihlásit do konkurzního řízení. Poukázal dále na chybnou kvalifikaci nároku stěžovatelkou podle ustanovení §457 občanského zákoníku, ačkoliv s ohledem na to, že předmětem kupní smlouvy byly nemovitosti, jde o bezdůvodné obohacení v režimu ustanovení §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Je-li totiž předmětem kupní smlouvy nemovitost, je třeba vycházet z toho, že ze strany prodávajícího nedošlo nikdy k převodu vlastnického práva na kupujícího, a proto ani v případě neplatnosti takové smlouvy kupujícímu nevzniká povinnost vrátit prodávajícímu vlastnické právo. Vzniká zde pouze jednostranný závazek z neplatné či zrušené smlouvy, kterým je závazek prodávajícího vrátit kupní cenu. Z tohoto důvodu je judikatura týkající se ustanovení §457 občanského zákoníku, na kterou odkazovala stěžovatelka, na předmětné řízení nepoužitelná.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého jej Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem potvrdil. V podstatě se ztotožnil i s jeho odůvodněním, a to s jedinou výhradou, která se týkala charakteru pohledávky stěžovatelky v konkurzním řízení. Na tom základě vyloučil použití judikatury vážící se k ustanovení §457 občanského zákoníku, která sice připouští použití tohoto ustanovení, ale jen do doby prohlášení konkurzu na majetek jednoho z účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo shora uvedeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka nepředložila žádnou otázku, ze které by bylo možno usuzovat na její zásadní právní význam. K otázce naléhavého právního zájmu poukázal na to, že stanovisko odvolacího soud zcela odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu a odkázal příkladmo na některá publikovaná rozhodnutí zabývající se touto problematikou. Ztotožnil se i se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nemůže být stěžovatelce přiznán nárok na vrácení kupní ceny mimo konkurzní řízení vedené na majetek žalovaného č. 2. Kromě jiného ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že stěžovatelka kupní smlouvu uhradila započtením svých pohledávek. Pokud smlouva byla neplatná, nemohlo být platné ani započtení, což současně znamená, že nedošlo ani k zániku těchto pohledávek započtením. Současně dovolací soud upozornil, že zaplacení těchto pohledávek není předmětem daného řízení, a proto se touto otázkou dále nezabýval.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy a v čl. 36 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Zásah do práva na vlastnictví spatřuje stěžovatelka v postupu soudů, které neuznaly naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti kupní smlouvy o převodu vlastnictví. Podle stěžovatelky jí bylo postupem obecných soudů upřeno právo na spravedlivý proces tím, že se nevypořádaly s její argumentací a s předloženými důkazy, nevzaly zřetel na změnu ustanovení §196a obchodního zákoníku (v ústavní stížnosti chybně uveden §169a) a na základě toho dospěly k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, neprováděly vlastní dokazování a odkázaly na dokazování v jiných řízeních, přitom ale v žádném z těchto řízení nebylo pravomocně rozhodnuto, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Stěžovatelka poukázala také na to, že na jedné straně jeden orgán státu - finanční úřad - ji nadále považuje za vlastníka, protože je stále jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, a jiný orgán státu - konkrétně soud - ji za vlastníka na základě rozhodnutí o předběžné otázce za vlastníka nepovažuje.
Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Podle jejího názoru byl petit žaloby o určení platnosti či neplatnosti kupní smlouvy formulován jako alternativní, a proto neměly soudy v případě závěru, že na žalovaném určení není dán naléhavý právní zájem, v řízení o eventuálním petitu na vrácení plnění dále jednat. Dále uvedla, že i kdyby napadené výroky o náhradě nákladů řízení byly co do vazby na žalované penězi ocenitelné plnění správné, navrhuje radikální snížení této náhrady, neboť jejich výši považuje za nemravnou s ohledem na rozsah vykonané práce. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky předkládané v řízení před soudy. Pokud se tedy stěžovatelka (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do kompetence obecných soudů poskytovat ochranu právům přitom spadá i kompetence provádět dokazování a následně provedené důkazy hodnotit. Nesprávná realizace důkazního řízení má tedy za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě evidentně nejedná.
Stěžovatelka tvrdí, že soudy zasáhly do jejího práva na vlastnictví tím, že neuznaly existenci naléhavého právního zájmu na určení platnosti či neplatnosti kupní smlouvy o převodu vlastnictví. K tomu je třeba uvést, že stanovisko obecných soudů k této otázce odpovídá ustálenému názoru teorie i soudní praxe. V zásadě platí, že kde lze žalovat na určení existence práva nebo právního vztahu (např. že žalobce je vlastníkem věci), není dán naléhavý právní zájem na určení, že smlouva je neplatná. Ústavní soud se ztotožňuje s obecně a již dlouhodobě platnou premisou teorie i praxe, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již e x i s t u j í c í (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by o b j e k t i v n ě v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě." (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261).
Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí. Jestliže však někdo o sobě tvrdí, že je (nebo není) vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí (např. vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka v tom, že se soudy nevypořádaly s její argumentací a s předloženými důkazy a nevzaly zřetel ke změně ustanovení §196a obchodního zákoníku. Na základě toho dospěly k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neprováděly vlastní dokazování a odkázaly na dokazování v jiných řízeních, přitom v žádném z těchto řízení nebylo pravomocně rozhodnuto, že předmětná kupní smlouva je neplatná. K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil, které důkazy provedl a které důkazy neprovedl a proč. V jeho postupu neshledává Ústavní soud žádné pochybení, neboť povinností nalézacího soudu není provést všechny navrhované důkazy, ale jen ty, jejichž provedení je nezbytně třeba pro jeho meritorní rozhodnutí. Musí se ovšem vypořádat s tím, proč zbývající navrhované důkazy neprováděl, což se v daném případě stalo. S tvrzením stěžovatelky, že soudy neprováděly vlastní dokazování a odkázaly na dokazování v jiných řízení nelze souhlasit. Soudy pouze v odůvodnění svých rozhodnutích uvedly výsledky souběžných sporů vyvolaných stěžovatelkou, a to vždy ve stavu, v jakém se nacházely v době, kdy soudy o věci stěžovatelky rozhodovaly. Současně vyložily, proč výsledky těchto sporů nemohou mít zásadní vliv na meritorní rozhodnutí v souzené věci. K otázce výkladu ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší hodnotit výklad podústavního práva. Nutno ovšem dodat, že výklad tohoto ustanovení ani nebyl předmětem meritorního rozhodování v této souzené věci. Soudy, a to ani jako otázku předběžnou, výklad tohoto ustanovení neřešily. Pouze odkázaly na závěry soudů v jiných řízeních, přičemž ve vztahu ke svému meritornímu rozhodnutí uvedly, že ať už je předmětná kupní smlouva platná nebo není, není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Je-li již vedeno konkurzní řízení, není zde ani prostor domáhat se plnění z případně neplatné smlouvy mimo konkurzní řízení.
Stěžovatelka dále pro naléhavost právního zájmu na žalovaném určení argumentovala tím, že u ní nastává situace, kdy jeden orgán státu, a sice finanční úřad, ji nadále považuje za vlastníka, protože je stále jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, a jiný orgán státu, konkrétně soud, ji za vlastníka na základě rozhodnutí o předběžné otázce za vlastníka nepovažuje. Tento stav nelze odstranit žalobou na určení platnosti nebo neplatnosti předmětné kupní smlouvy, a to již z toho prostého důvodu, že takovéto určení by nemohlo vést k odstranění stávajícího zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí.
Stěžovatelka dále napadla ústavní stížností i výrok o náhradě nákladů řízení. Pokud jde o náklady řízení, Ústavní soud ustáleně judikuje, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307). Na základě takto pojatého pohledu na uvedenou otázku musí Ústavní soud konstatovat, že v souzeném případě nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravomoci Ústavního soudu derogovat výroky o náhradě nákladů řízení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Stěžovatelka svoji argumentaci v otázce nákladů řízení staví na tvrzení, že petit žaloby formulovala jako alternativní, neboť jen pro případ, že by soud dospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy, navrhovala uložit stranám vrácení plnění. Stěžovatelka se ovšem mýlí, pokud takto formulovaný petit považuje za alternativní. O takový jde tehdy, je-li dlužník na základě právního předpisu nebo smlouvy oprávněn určit volbou, který z více předmětů jeho závazku má být splněn, aby závazek zanikl. Soud tedy není v postavení, že by měl volit mezi více alternativami. Je-li žalováno na určení, že smlouva je platná, na určení, že je neplatná a na vrácení plnění, jde ve skutečnosti o tři žaloby, o kterých musí soud rozhodnout a nikoliv mezi nimi vybírat. Ostatně stěžovatelka si neujasnila ani pojem eventuálního petitu, neboť za takový označila žalobu na vrácení plnění, k jejímuž projednání podle jejího názoru mělo dojít jen v případě, že by bylo určeno, že smlouva je neplatná. O eventuální petit jde tehdy, je-li žalobcem požadováno náhradní plnění pro případ, že žalovaný nebude s to plnit to, co žalobce v základní žalobní žádosti požaduje. Taková situace u žaloby na určení ani nemůže nastat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu