ECLI:CZ:US:2011:2.US.1631.11.2
sp. zn. II. ÚS 1631/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Olgou Lepkovou, advokátkou se sídlem Křetín, Vranová 101, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 KZN 1021/2011-6 ze dne 31. 3. 2011, sdělení Okresního státního zastupitelství v Blansku sp. zn. 1 ZN 37/2011 ze dne 17. 2. 2011 a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství v Blansku č. j. ORBK-499/0HK-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 6. 2011, se stěžovatel domáhá s poukazem na porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku a usnesení Policie České republiky. Uvádí, že se formou trestního oznámení opakovaně obrátil na policejní orgány pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu manžely R. Policie sice konstatovala, že manželé R. se dopustili podvodu, který je však promlčen, a v ostatním neshledala žádné trestněprávní pochybení. K tomuto závěru dospěla, aniž by provedla stěžovatelem navrhované důkazy. Má za to, že opomenutím těchto důkazů došlo k nesprávným rozhodnutím, neboť zůstalo nepovšimnuto, že znehodnocením nemovitosti došlo jak k poškození osoby, v jehož prospěch byla nemovitost zastavena, tak i k poškození stěžovatele, protože jeho dluh nebyl umořen.
Z listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že dne 27. 1. 2011 bylo doručeno na Okresní státní zastupitelství v Blansku podání stěžovatele z téhož dne, označené jako Ing. P. M. a H. R. - podezření ze spáchání trestné činnosti. Přípisem státního zástupce ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. 1 ZN 37/2011 bylo stěžovateli sděleno, že posuzované podání nemá charakter trestního oznámení, neobsahuje žádné nové skutečnosti nasvědčující podezření z trestné činnosti, a proto bude bez dalšího založen. V předmětném podání se totiž stěžovatel opakovaně obrátil na orgány činné v trestním řízení s podezřením z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z., jehož se měli dopustit jeho sourozenci Ing. P. M. a H. R. Z obsahu podání však nevyplynulo, že by ve věci mohl být naplněn byť jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství ze dne 7. 3. 2011 provedlo Krajské státní zastupitelství v Brně dohled nad postupem okresního státního zastupitelství a podáním, napadeným ústavní stížností, stěžovatele o výsledku dohledu vyrozumělo. Sdělilo mu, že po přezkoumání spisového materiálu dospělo k jednoznačnému závěru, že postup státního zástupce OSZ Blansko byl věcně správný a zákonný. Ztotožnil se s ním v tom, že stěžovatel opakovaně činí podání, týkající se téže věci, přičemž neuvádí žádné nové skutečnosti, jež by mohly přinést zásadní zvrat v posouzení případu. Upozornil na to, že kauza již byla v minulosti prověřována a věc byla následně odložena podle §159a odst. 1 tr. ř. Závěrem stěžovatele poučil, že další obsahově shodné podněty již nebudou přezkoumávány.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení případu, zkoumá, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podmínkou ústavní stížnosti podané podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo nebo svobodu, který může mít podobu rozhodnutí, opatření nebo jiného zásahu. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených a kasaci pravomocných rozhodnutí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 243).
Za rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení lze označit akty orgánů veřejné moci vydané jimi v soudním či správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob, přičemž není důležité, jak je akt označen. Podstatné je, zda takovým aktem bylo autoritativním způsobem zasaženo do právní sféry fyzické nebo právnické osoby.
Výkon dohledu podle ustanovení §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, není mimořádným opravným prostředkem; nelze ho interpretovat jako procesní prostředek k ochraně práv, jehož vyčerpáním je podmíněno podání ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Smyslem hierarchického uspořádání státního zastupitelství a dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a v jejich rámci při výkonu jejich působností, nikoli ve vytváření procesních prostředků k ochraně subjektivně veřejných základních práv nebo svobod. Proto také napadený přípis státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, kterým byl stěžovatel informován o způsobu vyřízení jeho podnětu, resp. o tom, jaký byl dohlížecí postup nařízeného státního zastupitelství, nemá ani formální ani materiální povahu takového rozhodnutí (či jiného zásahu) orgánu veřejné moci, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatele, a proto k projednání ústavní stížnosti směřující proti takovému přípisu není Ústavní soud příslušný (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 695/06, III. ÚS 831/10). Nadto je z napadeného vyrozumění zřejmé, že krajské státní zastupitelství nebylo nečinné, podáním stěžovatele se řádně zabývalo a dohled nad okresním státním zastupitelstvím provedlo. Ve vyrozumění také dostatečně a adekvátně reagovalo na námitky stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti a z povahy dalších aktů, proti nimž stěžovatel brojí zjevně po lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (lhůtu k podání ústavní stížnosti nelze z důvodů uvedených v předchozím odstavci odvozovat od doručení přípisu Krajského státního zastupitelství v Brně), vyplývá, že stěžovatel opakovaně usiluje o to, aby byly zahájeny úkony trestního řízení proti jiné osobě. Ústavní soud však musí v tomto směru poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 831/10).
Z výše popsaných důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu) a ve zbytku ji odmítnout jako opožděně podaný návrh (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj