ECLI:CZ:US:2011:2.US.1664.09.1
sp. zn. II. ÚS 1664/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem Brno, Plotní 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2009 ve věci sp. zn. 25 Co 46/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2008 ve věci sp. zn. 0 Nc 296/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozsudkům, kterými měla být porušena její základní práva garantovaná v ustanoveních čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 27 a čl. 29 odst. 1 písm. c) Úmluvy o právech dítěte.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla nezletilá K. H. svěřena do výchovy P. H. (jejího otce, bývalého stěžovatelčina druha) a současně byla stěžovatelce uložena povinnost platit na nezletilou výživné. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Stěžovatelka se domnívá, že rubrikovanými rozsudky obecných soudů byla porušena shora uvedená ustanovení ústavního pořádku České republiky, neboť v jejich důsledku nebyly respektovány zájmy dítěte, tedy bylo opomenuto základní kritérium, kterým se soudy musí při svěřování nezletilých do výchovy řídit. Namísto toho odůvodnily obecné soudy rozhodnutí svěřit nezletilou do výchovy otce toliko na základě zdánlivého a nepřesně interpretovaného přání dítěte (zaměněného za jeho zájem), jež bylo navíc projeveno v rámci znaleckého posudku, který již nemusel být v době rozhodování obecných soudů aktuální.
Odůvodnění napadených rozhodnutí vykazují dle stěžovatelky zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (zvláště v souvislosti s obsahem svědeckých výpovědí svědků O. a svědkyně L.-F.), přičemž měla být současně opomenuta řada důležitých skutečností (nezletilá byla vychovávána do roku 2007 fakticky pouze matkou, znemožňování a znesnadňování styku stěžovatelky s nezletilou jejím otcem). Odvolací soud náležitě nezohlednil či vůbec neprovedl důkazy, které stěžovatelka navrhovala ve svých podáních i při jednání (revizní znalecký posudek, zjištění při neplánované návštěvě pracovnice sociálního odboru v garsoniéře otce, psychiatrické vyšetření otce, posudek na jeho manipulativní schopnosti a jejich vliv na nezletilou).
Stěžovatelka nadto v ústavní stížnosti opakovaně akcentuje, že považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za diskriminační v tom smyslu, že nebyla de facto brána v potaz možnost využití tzv. střídavé výchovy, což se dle jejího mínění projevovalo i tím, že rodiče nezletilé nebyli vedeni soudem k dohodě. Stěžovatelka se přitom domnívá, že v situaci, kdy je v řízení prokázáno, že oba z rodičů jsou způsobilí (vhodní) ke svěření nezletilé do výchovy, by měla být střídavá výchova obecnými soudy preferována; v této souvislosti nepovažuje stěžovatelka s odkazem na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 571/05 odkaz obecných soudů na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04 za přiléhavý. Stěžovatelka má tedy za to, že odůvodnění napadených rozsudků okresního a krajského soudu jsou nedostatečná, nepřiléhavá a nepřezkoumatelná (mimoto poukázala i na další pochybení, a to nesprávnou protokolaci, procesní vady, nesprávně a neadekvátně stanovené výživné).
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud proto neposuzuje celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Hodnocení důkazů obecnými soudy přezkoumává potom Ústavní soud pouze tehdy, zjistí-li, že v daném řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
V projednávané věci je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda rozhodnutím o svěření nezletilé K. H. neporušily obecné soudy některá stěžovatelčina základní práva. Takové porušení by mohlo typicky nastat, pokud by obecné soudy excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení §26 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Jak již ostatně Ústavní soud opakovaně judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Proto je při posuzování předložené ústavní stížnosti třeba zabývat se v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti respektovaly obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení.
Navzdory přesvědčení stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, logicky a přesvědčivě odůvodněna a je z nich zřejmé, že soudy při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude nezletilá K. svěřena do výchovy, odpovědně zvažovaly zákonná kritéria (dominantně potom zájem nezletilé); vzaly přitom v úvahu všechny relevantní okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a provedly hodnocení důkazů v souladu s dispozicí ustanovení §132 občanského soudního řádu (to ostatně platí i ve vztahu ke svědeckým výpovědím stěžovatelčina současného partnera O. i její blízké přítelkyně L.-F., jejichž obsah není s provedenými skutkovým zjištěními v rozporu - viz č.l. 134). Ústavní soud proto uvádí, že na základě obsahu vyžádaného soudního spisu neshledal v napadených rozsudcích žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by obecné soudy rozhodovaly svévolně a proti zájmům nezletilé. Kasační zásah Ústavního soudu proto není namístě.
Ústavní soud si je vědom problematičnosti projednávané věci, v níž bylo před obecnými soudy rozhodováno o svěření nezletilé za situace, kdy byly u obou rodičů dány rovnocenné předpoklady pro její výchovu. Řešení této problematiky nicméně spadá výhradně právě do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud zásadně nepředstavuje instituci, jež by byla povolána věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat provedené důkazy prizmatem svých subjektivních hledisek. Jakkoliv lze proto chápat postoje rodiče, jenž nebyl v daném řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili svému nezletilému dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud obecně nemůže svým výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 1487/10).
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že primárním důvodem jejího podání je stěžovatelčin nesouhlas se svěřením nezletilé jejímu otci, respektive nesouhlas s postupem obecných soudů, jenž vylučoval možnost aplikace ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině. Jelikož stěžovatelka sama nezpochybňuje skutečnost, že oba rodiče jsou vhodní k výchově nezletilé (což ostatně vylučuje relevantnost námitky neprovedení některých stěžovatelkou navrhovaných důkazů před odvolacím soudem), je zřejmé, že podstatou posuzované ústavní stížnosti je snaha dosáhnout tzv. střídavé výchovy. Stěžovatelka přitom vychází z (nevyřčeného) předpokladu, že střídavá výchova, respektive společná výchova představuje pro nezletilou vyšší kvalitu výchovy (vyšší zájem dítěte). Tento předpoklad stěžovatelka nicméně ničím nedokládá, pouze polemizuje se závěry uvedenými v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04 odkazem na rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 571/05; zjevně přitom přehlíží, že usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 571/05 závěry uvedené v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04 (již toliko z procesních důvodů) nikterak nevyvrací. Je namístě nadto připomenout, že nutným předpokladem střídavé výchovy je existence alespoň minimální shody obou rodičů na této otázce. Není přitom možno stěžovatelce přisvědčit, že se nalézací soud o tuto dohodu nepokusil, překážkou se nicméně stalo i původní stanovisko matky, že dítě musí být svěřeno do výchovy jí (viz č.l. 119).
Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud uvádí, že v projednávané věci identifikovaný zájem dítěte na setrvání v dosavadním prostředí (viz č.l. 106, 127) může být v budoucnu revidován ve smyslu zásady clausula rebus sic stantibus, čemuž by hypoteticky mohlo nasvědčovat i vyjádření nezletilé na č.l. 225; tato otázka však není v rámci přezkumu ústavnosti napadených rozsudků relevantní, neboť Ústavní soud musí vycházet ze stavu dokazování k datu vydání rozsudku odvolacího soudu. Ze stejného důvodu je v řízení o ústavní stížnosti irelevantní stěžovatelkou přiložená nájemní smlouva (kterou presentuje svoji vůli pobývat ve stejném městě jako nezletilá), neboť tato smlouva byla uzavřena až po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona o rodině nevybočil z mezí ústavnosti. Stěžovatelce bylo plně umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, čehož také využila, přičemž porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat v tom, že bylo rozhodnuto odlišně od jejích představ. Nedošlo konečně ani k porušení základních práv, zakotvených v jednotlivých článcích Úmluvy o právech dítěte a v Listině, na které je v ústavní stížnosti poukazováno.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu