ECLI:CZ:US:2011:2.US.1685.09.1
sp. zn. II. ÚS 1685/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MUDr. V. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009 č. j. 1 Cmo 124/2008-462 a výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2007 č. j. 35 Cm 448/95-374, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a výroku III. uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jimiž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce Česká republika - Ministerstvo financí domáhala po stěžovateli a dalších sedmi žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky 15.473.379,- Kč (výrok I.) a částky 1.414.438,- Kč (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalovaných do výroku III. o náhradě nákladů řízení a žalobce do věci samé rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Jak dále Ústavní soud zjistil, žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4. 2011 č. j. 23 Cdo 1212/2010-535, jímž rozsudek vrchního soudu v té části výroku pod bodem I., jíž byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku pod bodem II., o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1.414.438,- Kč, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II., a rozsudek městského soudu ve výroku pod bodem II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1.414.438,- Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení pod bodem III., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání odmítl.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek daných jeho ustanovením §75 odst. 1, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka porušení základních práv by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 6). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Stěžovatelem napadený rozsudek vrchního soudu, potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, byl sice v době podání ústavní stížnosti pravomocný, nešlo však o rozhodnutí konečné, neboť řízení před obecnými soudy stále pokračovalo na základě dovolání žalobce. Zůstala zde tedy otevřena možnost, že ústavní stížností napadená rozhodnutí budou Nejvyšším soudem zrušena, jak se také nakonec částečně stalo. Podání dovolání žalobcem Ústavnímu soudu bránilo v projednání podané ústavní stížnosti, neboť zásah z jeho strany dříve, než by bylo s konečnou platností vyřešeno meritum věci a v návaznosti na to otázka nákladů řízení, by byl předčasný. V současné době je však, jak bylo konstatováno výše, situace taková, že rozsudky soudů vrchního i městského byly krom jiného zrušeny ve výrocích o nákladech řízení, tedy i v těch částech, které stěžovatel napadá ústavní stížností, s tím důsledkem, že o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém řízení o věci (viz ustanovení §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Ve výrocích napadených ústavní stížností tak obě rozhodnutí "právně neexistují", a tudíž je jejich kasace Ústavním soudem vyloučena. Stěžovatel však má v pokračujícím soudním řízení k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv a teprve po jejich vyčerpání se může obrátit na Ústavní soud s novou ústavní stížností (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, str. 321, nebo sp. zn. IV. ÚS 158/04, tamtéž, sv. 37, str. 23, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1115/10, sp. zn. IV. ÚS 1865/09, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Obsahově obdobnou ústavní stížnost, namířenou proti stejnému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou podali stěžovatelé J. N., L. N. a Z. N. (vystupující v předmětném řízení vedle nynějšího stěžovatele jako další žalovaní), Ústavní soud odmítl ze stejných důvodů usnesením ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1665/09.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj