ECLI:CZ:US:2011:2.US.1740.11.2
sp. zn. II. ÚS 1740/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené Mgr. Ditou Savić, advokátkou se sídlem AK v Praze 1 - Malá Strana, Újezd 19, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 15 P 148/2004-2611 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2011 sp. zn. 35 Co 37/2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatelka se ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. června 2011, domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nařídil svým usnesením ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 15 P 148/2004-2611 v řízení o návrhu Ing. T. K., otce nezletilého Pavla (jedná se o pseudonym), na výkon rozhodnutí o jeho styku s nezletilým a o výkon rozhodnutí ve věci styku mezi sourozenci, aby se stěžovatelka, matka nezletilého, povinně zúčastnila jednak mediačních jednání s otcem nezletilého, jednak mediačních jednání s jejich starším synem M. K., v době vydání usnesení již zletilým, v obou případech po dobu tří měsíců za podmínek uvedených ve výrocích tohoto usnesení. První z uvedených povinností byla nařízena k výkonu pravomocného a vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 31. března 2006 sp. zn. 15 P 148/2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. listopadu 2006 č. j. 35 Co 358/2006-1136, a to ve vztahu ke styku otce s nezletilým. V případě druhé povinnosti byl nařízen výkon pravomocného rozsudku obvodního soudu ze dne 12. února 2010 č. j. 15 P 148/2004-2499 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 35 Co 311/2010-2563, konkrétně ve vztahu k stanovenému styku mezi sourozenci M. a nezletilým Pavlem.
3. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že obvodní soud přistoupil k nařízení mediace podle §273 odst. 2 občanského soudního řádu za situace, kdy se mu s ohledem na dosavadní přístup stěžovatelky jevilo jako nezbytné, aby se rodiče prostřednictvím mediace pokusili řešit situaci nezletilého Pavla a zejména pak vzájemné vztahy mezi sebou tak, aby na něj jejich vzájemné postoje pokud možno neměly negativní dopad a aby bylo zároveň dosaženo zajištění respektování soudního rozhodnutí bez mocenských zásahů závažnějšího dopadu než nařízená mediace. Smysl a cíl mediace tedy spatřoval v případné možnosti uzavření dohody rodičů o tom, kdy, jakým způsobem a za jakých konkrétních podmínek a vzájemně poskytnutých záruk dojde k postupnému obnovení kontaktu otce s nezletilým. Při těchto mediačních jednáních měl být přitom brán zřetel na skutečnost, že v době vydání usnesení nebylo podle znaleckých posudků vypracovaných v řízení zřejmě bezprostředně možné obnovení styku otce s nezletilým v rozsahu vymezeném v příslušném rozsudku, pročež bylo třeba nastavit v dohodě rodičů pozvolnou realizaci styků, a to případně i prostřednictvím toho, že by nejprve došlo k realizaci styku mezi sourozenci, jak již bylo také soudem pravomocně rozhodnuto.
4. Uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil k odvolání stěžovatelky městský soud svým usnesením ze dne 15. března 2011 č. j. 35 Co 37/2001-2678. K námitkám stěžovatelky, jež směřovaly především k tomu, že se nezletilý Pavel nemůže stýkat se svým otcem bez újmy na zdraví, uvedl, že i když podle předmětného rozsudku městského soudu, jehož výkon byl napadeným usnesením nařízen, aktuální psychický stav nezletilého Pavla a jeho postoj k otci znemožňují za stávající situace byť jen kontakt mezi otcem a nezletilým bez hrozby vážných následků pro jeho zdraví, je podle znaleckého posudku pro zachování zdárného a vyrovnaného vývoje nezletilého žádoucí tyto kontakty v budoucnu obnovit. Otec se ve vztahu k nezletilému nedopustil žádného jednání, pro které by mu musel být jakýkoliv kontakt s nezletilým zakázán. Takovýto zákaz přitom nebylo s to odůvodnit ani jinak zavrženíhodné jednání otce, který v minulosti nerespektoval soudní rozhodnutí týkající se svěření syna M. do výchovy stěžovatelky, což posléze vyústilo v rozhodnutí o svěření M. do jeho výchovy, ani z tohoto jednání odvozené obavy z možné ztráty nezletilého. V této souvislosti byl konstatován výrazný podíl matky na vzniku a formování stávajícího negativního postoje nezletilého k otci, která má na nezletilého velmi silný vliv a nezletilý se v podstatě identifikuje s jejími životními postoji. Je tudíž v jejích silách významně přispět k normalizaci zmíněných vazeb a tím nepochybně i ke stabilizaci psychického zdraví nezletilého, a to nejen vlastním působením, ale i za pomoci aktivní spolupráce s příslušnými odborníky, jakož i za pomoci vlastního přispění k obnovení kontaktu mezi nezletilým a jeho bratrem. K poukazu stěžovatelky na to, že se nezletilý nechce stýkat ani se svým otcem, ani se svým bratrem uvedl, že jestliže bylo pravomocnými a vykonatelnými rozsudky rozhodnuto o úpravě styku otce a zletilého M. s nezletilým a zároveň byl zamítnut návrh matky na zákaz styku otce s nezletilým, je nutné tato rozhodnutí respektovat, i když se nezletilý tomuto styku brání. Tato skutečnost totiž nemůže být důvodem pro definitivní přerušení standardních rodinných vazeb, čehož by se zamítnutím návrhu otce na výkon rozhodnutí a nenařízením výkonu rozhodnutí o styku zletilého M. a nezletilého nepochybně dosáhlo. Z těchto důvodů se městský soud s napadeným usnesením obvodního soudu ztotožnil.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, která směřuje proti oběma výše uvedeným usnesením, shrnuje dosavadní průběh soudních řízení ve věci péče o její syny, jakož i další skutečnosti týkající se předmětných rodinných vztahů, zejména jednání otce a zdravotního stavu nezletilého, jakož i nečinnosti příslušných orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Poukazuje na to, že otec nezletilého k ní má po celou dobu negativistický postoj, který přenáší na oba syny. Navíc nerespektoval pravomocný rozsudek z roku 2003, podle kterého byli oba tehdy nezletilí synové svěřeni do její výchovy, když staršího syna M. násilně unesl a už jej jí nikdy nevrátil. Příslušné orgány a soudy přitom na tuto situaci nereagovaly, nýbrž naopak později rozhodly o ponechání staršího syna v péči otce.
6. Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily účelnost nařízení mediace podle §273 odst. 2 občanského soudního řádu. Ačkoliv vzaly za prokázané dlouhodobé protiprávní chování otce, vypracované znalecké posudky i předložené lékařské zprávy, při svém rozhodování naprosto opominuly selhání otce a zvolily přístup, který "šetří viníka a trestá nevinné." Podle jejího názoru je zřejmé, že pokud v budoucnu vyvstane na straně nezletilého zájem o obnovení rodinných vazeb, bude to zřejmě zájem skutečně chtěný, dobrovolný a opětovaný, nikoliv vynucovaný. Konstatování soudu o účelovosti nařízení mediací považuje stěžovatelka za kontraproduktivní, neboť nařízená mediační jednání matky s otcem či se starším synem nemohou nic změnit na současném stavu, kdy jsou rodinné vazby vzájemně zpřetrhané a mohou být obnoveny pouze za předpokladu vyslovení souhlasu svobodnou formou, bez násilného zásahu třetích osob a při respektování soukromého života nezletilého. Toho stěžovatelka nemůže přinutit bez ohrožení jeho zdraví, aby v současné době změnil svůj postoj.
7. Obecné soudy se v dané věci měly dopustit pochybení tím, že ke svým závěrům dospěly na základě nesprávných skutkových zjištění. Při zjišťování skutkového stavu totiž neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy, jež byly potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Jejich právní závěry navíc nejsou v souladu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy v průběhu uplynulých let. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že každé dítě má podle čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí právo na vyjádření svého názoru v řízení. Rovněž čl. 12 Úmluvy o právech dítěte poskytuje dítěti možnost být vyslyšeno v každém soudním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím svého zástupce. V dané věci ale obecné soudy neumožnily nezletilému svobodně se vyjádřit v řízení, které se ho týkalo, ačkoliv má na věc vlastní názor a dokáže s ohledem na svůj věk posoudit rozsah opatření, které se ho týkají. Obvodní soud tak navzdory zjevným pochybnostem a nesrovnalostem ve svých názorech a listinných důkazech nevyužil práva na slyšení nezletilého. Závěrem dodává, že jí v průběhu řízení nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Odvolací soud věc řešil alibisticky a formalisticky odmítnutím odvolání, ačkoliv si musel být vědom toho, že obvodní soud názor nezletilého nerespektuje a v omezování ústavně zaručených práv stěžovatelky i nezletilého bude pokračovat. Rozhodnutí soudů postrádají účel a nejsou podložena svobodným souhlasným postojem nezletilého a stěžovatelky.
II.
Věcné posouzení
8. Ústavní soud má za to, že z ústavní stížnosti a napadených usnesení, jež k ní byly přiloženy, lze zjistit všechny relevantní skutečnosti pro její věcné posouzení, pročež nepovažoval za nezbytné vyžádat si k přezkumu příslušný spis vedený u obvodního soudu. Po zvážení argumentace stěžovatelky přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podstatou ústavní stížnosti je toliko věcný nesouhlas stěžovatelky s napadenými usneseními obecných soudů, které jí podle §273 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu nařídily povinnost zúčastnit se mediačních jednání s otcem nezletilého a svým starším synem. Stěžovatelka totiž odůvodňuje tvrzené porušení svých základních práv pouze tím, že předmětná mediace nemůže být s ohledem na její nesouhlas, jakož i nesouhlas a možnou traumatizaci nezletilého, považována za účelnou. Právě v této souvislosti zároveň namítá nesprávnost postupu obecných soudů, jež neumožnily nezletilému Pavlovi svobodně vyjádřit svůj názor v předmětném řízení, i když tím mohlo být prokázáno jeho odmítavé stanovisko k mediacím, styku s otcem a bratrem. V dané věci však takovéto argumentaci z ústavněprávního hlediska relevanci přiznat nelze.
10. Jak totiž Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve své judikatuře, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nýbrž do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Z tohoto důvodu nepřísluší Ústavnímu soudu ani přezkoumávat závěr obecných soudů o účelnosti nařízení mediace pouze z hlediska jeho věcné správnosti. Nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů totiž sám o sobě nemůže posunout danou věc do roviny ústavněprávní, protože jej nelze hodnotit jako porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy ani jako dostatečný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000, U 24/27 SbNU 293).
11. Z napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy náležitým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Městský soud se podle názoru Ústavního soudu rovněž dostatečným způsobem vypořádal s opakovaným tvrzením stěžovatelky, že nařízení mediací brání nesouhlas nezletilého a neuznal ho důvodným. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že napadenými usneseními rozhodovaly obecné soudy již o výkonu rozsudků upravujících styk nezletilého s otcem a bratrem, byť v tomto smyslu měly přihlédnout i k případné změně poměrů, která by odůvodňovala jejich změnu [§273 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]. Ani z tohoto hlediska ale nelze jejich závěrům nic vytknout, zejména pokud samy zohlednily současný odmítavý postoj dítěte a před autoritativním stanovením plánu navykacího režimu vytvořily nařízením mediací prostor, aby o něm bylo dosaženo vzájemné dohody obou rodičů.
12. Poněvadž stěžovatelka v dané věci žádné další námitky neuplatnila, Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu