ECLI:CZ:US:2011:2.US.1753.10.1
sp. zn. II. ÚS 1753/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele RNDr. J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Tůmou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 5 Tdo 297/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 61 To 335/2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. 2 T 172/2005, a dále obžalobě Obvodního státního zastupitelství v Praze 9 ze dne 24. 1. 2000 sp. zn. 1 Zt 1419/97, sdělení obvinění Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování v Praze 9,ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. ČVS:OVV-463/97 ve spojení se sdělením obvinění téhož orgánu ze dne 25. 11. 1999 "sp. zn. ČVS:OV9-463/56", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v trestním řízení, v němž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen "trestní zákon") s tím, že mu v souladu s ustanovením §227 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), trest nebyl ukládán proto, že trestní stíhání bylo zastaveno podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu a v řízení se pokračovalo jen z toho důvodu, že stěžovatel na projednání věci trval. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítal, že postupem orgánů činných v trestním řízení (včetně obecných soudů) v jeho věci bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 36 a následujících ustanoveních Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a čl 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud, vědom si toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale je oprávněn a současně i povinen posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 615/01, II. ÚS 301/98, III. ÚS 84/94, IV ÚS 78/02, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) posuzoval věc z hlediska dotčení komplexu práv na spravedlivý proces, tak jsou tato základní práva formulována v čl. 36 a násl. Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a v ustálené judikatuře týkající se těchto ustanovení. Ústavní soud v souladu se zásadou formální a materiální subsidiarity řízení o ústavní stížnosti nejprve zkoumal rozhodnutí o dovolání.
Jak Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí, dovolací soud, aniž by se zabýval meritem projednávané věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě podle ustanovení §265e trestního řádu, a dospěl k závěru, že tato podmínka stanovená zákonem v dané věci splněna nebyla. Proto napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání podal opožděně. Tvrdil, že nedostatek procesní podmínky pro podání dovolání, spočívající v tom, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") podal sám, aby tak byla zachována zákonem stanovená lhůta pro podání dovolání, byl v podstatě zhojitelný a odstranitelný právě dodatečným zvolením obhájce, když Nejvyššímu soudu doložil, že do problematické situace, kdy nemohl včas najít nového právního zástupce se dostal nezaviněně. Namítal, že podával dovolání v situaci, kdy byl omezen na svobodě a byl zcela bez finančních prostředků. Zastupování ustanoveným obhájcem Mgr. M. U. z odvolacího řízení bylo stěžovatelem dohodou ukončeno a nového obhájce si stěžovatel pro průtahy s přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu nebyl schopen včas zvolit. Uvedl, že odměna příslušná advokátovi za úkon podle advokátního tarifu nemohla stačit k úhradě práce advokáta spojené s vypracováním kvalitního dovolání v tak složitém řízení se znaleckými posudky a nálezem Ústavního soudu. Stěžovatel byl tedy podle svého přesvědčení v objektivní situaci, kdy neměl jinou možnost, než nastudovat trestní právo, vypracovat si dovolání sám a v poslední den lhůty dne 27. 1. 2010 dovolání bez zprostředkování obhájcem podat. Stěžovatel si byl podle svých slov vědom, že podle §265d odst. 2 trestního řáduje oprávněn podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, s ohledem na uvedená omezení připojil alespoň ke svému dovolání podepsanou plnou moc, kde údaje o obhájci nebyly vyplněny. Ve svém doplňujícím sdělení přitom Nejvyššímu soudu s náležitou péčí svoji situaci vysvětlil a předpokládal, že s ohledem na opakovaná pochybení nalézacího soudu bude vzniklou situaci řešit bez zásahu do základních práv stěžovatele. Stěžovateli se nakonec podařilo zajistit podání dovolání prostřednictvím obhájce dne 29. 1 . 2010, tedy pouhé dva dny po skončení lhůty podle §265e trestního řádu. Nejvyšší soud však argumentaci stěžovatele nezabýval, dokonce ji ani ve své usnesení nekonstatoval, stejně jako ignoroval pochybení nalézacího soudu a poukaz stěžovatel na nález Ústavního soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek svazek 33, č. 86/2004 Sb.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkají především jeho aplikace a interpretace procesních norem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda Nejvyšší soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
V napadeném usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že usnesení odvolacího soudu obdržel stěžovatel dne 27. 11. 2009 (dle doručenky č.l. 862) a jeho tehdejší obhájce Mgr. M. U. rovněž dne 27. 11. 2009 (dle doručenky č.l. 862). Poslední den dvouměsíční lhůty pro podání dovolání stěžovatelem připadl na den 27. 1. 2010, když se jednalo o středu, tedy běžný pracovní den. Dovolání stěžovatele, který k jeho sepsání zmocnil Mgr. J. M., bylo vypracováno dne 28. 1. 2010 a podáno na poštu až následujícího dne 29. 1. 2010 (dle obálky na č.l. 907), Obvodnímu soudu pro Prahu 9 pak bylo doručeno dne 1. 2. 2010, jako soudu prvého stupně. Tento fakt v ústavní stížnosti stěžovatelem zpochybňován není. Z uvedeného bylo zřejmé, že dovolání bylo podáno po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě.
Na této skutečnosti podle dovolacího soudu nemohlo nic změnit ani podání, které stěžovatel osobně sepsal a předal vychovateli ve Věznici Pankrác dne 27. 1. 2010, označené jako dovolání, na které v ústavní stížnosti poukázal a od něhož odvozoval včasnost svého dovolání. Toto podání, jak již uvedl Nejvyšší soud, nevyhovělo podmínce stanovené v §265d odst. 2 trestního řádu věta první a druhá pro řádné podání dovolání prostřednictvím obhájce, o níž byl stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen, jak i sám nepopíral. Městský soud v Praze stěžovateli sdělil, že je nezbytné, aby byl při podání dovolání právně zastoupen, komu a v jaké lhůtě je třeba dovolání adresovat. Stěžovateli rovněž sdělil, že dovolání, které nebude učiněno prostřednictvím obhájce nebude za dovolání považováno. Přes toto poučení zvolil stěžovatel jiný postup.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud postupoval v souladu se všemi v úvahu přicházejícími ustanoveními trestního řádu, která upravují průběh řízení. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, jsou v napadeném usnesení srozumitelně vyloženy. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu nijak nevyplývá, že by ignorovalo argumenty stěžovatele, které dovolacímu soudu předestřel pro zdůvodnění svého postupu při podávání dovolání. Naopak, jak dovolací soud podrobně rozebral, bylo pro něj při posouzení trestní věci, tj. i z hlediska splnění zákonem stanovených podmínek, významnou skutečností, že se stěžovatel již v době konání veřejného zasedání o jeho odvolání ve výkonu trestu odnětí svobody nacházel a měl k dispozici ustanoveného obhájce. Jak ani nevyplývá opak z tvrzení stěžovatele, tento obhájce nebyl své funkce soudem zproštěn (ani na žádost obviněného dle §40 trestního řádu), a byl tedy nejen oprávněn ale i povinen dovolání za stěžovatele podat (viz §41 odst. 5 trestního řádu). Jestliže si dle názoru dovolacího soudu stěžovatel pak sám v průběhu lhůty, resp. v dané věci dokonce až po jejím skončení, zvolil jiného obhájce, pak tato skutečnost nemohla mít vliv na běh lhůty k podání mimořádného opravného prostředku.
Pokud stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je třeba podotknout, že je povinen tak sám činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. Trestní řád nezná možnost poskytnutí soudcovské lhůty k doplnění vadného dovolání a navracení zákonné lhůty podle §61 trestního řádu je u dovolání výslovně vyloučeno v §265e odst. 4 trestního řádu. Pokud by soud přistoupil na argumenty stěžovatele, byl by naopak jeho postup v rozporu se zásadou právní jistoty, neboť v takovém případě by stěžovatel byl zvýhodňován oproti jiným dovolatelům, kteří této zákonné povinnosti podat bezvadné dovolání v zákonem stanovené lhůtě dostáli, a proto není možné takový extenzívní výklad stěžovatele akceptovat. V projednávané věci nebyla zjištěna žádná významná okolnost, která by mohla změnit náhled na tato zákonná pravidla pro posuzování včasnosti podání dovolání. Stěžovatel podle Ústavního soudu v této souvislosti nesprávně poukazuje na pochybení nalézacího a odvolacího soudu, neboť především sám mohl a měl předvídat důsledky svého postupu, kdy dobrovolně ukončil spolupráci s ustanoveným obhájcem, aniž, a to je evidentní i z podané ústavní stížnosti, o této skutečnostnosti soudy uvědomil.
K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jakož i dalších v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, uvádí Ústavní soud následující.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal své dovolání opožděně. Vzhledem k této skutečnosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelem podané dovolání nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jeho práv dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Opožděným dovoláním se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které Nejvyššímu soudu zabránilo, aby se jeho dovoláním věcně zabýval. Jinými slovy, stěžovatelův procesní postup představuje neefektivní vyčerpání opravného prostředku a do důsledku je totožný s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Za této situace je zřejmé, že námitky stěžovatele proti předchozím rozhodnutím obecných soudů sdílí osud rozhodnutí o námitkách směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu. Jinak by též bylo možné nahlížet na ústavní stížnost směřující jen proti oněm předchozím rozhodnutím jako na opožděně podanou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6 . 2009 sp. zn. II. ÚS 680/09, dostupné in http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu