ECLI:CZ:US:2011:2.US.1770.11.1
sp. zn. II. ÚS 1770/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s.r.o., IČ 28067592, se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem, se sídlem Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2011 sp. zn. 8 Co 761/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo garantované v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl právním zástupcem žalobkyně podán dne 13. 12. 2010 v 18.02 hodin, a to pro 1 012 Kč s přísl. Žalovaná částka představovala jízdné a přirážku k němu za jízdu městskou hromadnou dopravou bez platné jízdenky. Dne 7. 1. 2011 byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl doručen v původním řízení žalovanému (J. T.) do vlastních rukou dne 26. 1. 2011. Žalovaný proti němu podal odpor dne 27. 1. 2011, který byl doručen soudu dne 28. 1. 2011, v němž argumentoval neplatností svého občanského průkazu od 18. 10. 2009 (jeho ztrátou) s tím, že ani v zápisu o přepravní kontrole není uveden jeho podpis a je nesprávně vyznačená adresa. Podáním dne 18. 2. 2011, které soudu došlo 23. 2. 2011 vzala žalobkyně zpět žalobu s tím, že žalovaný dne 15. 12. 2010 uhradil na účet žalobkyně (stěžovatelky) žalovanou částku (uvedeného dne byla částka připsána na účet stěžovatelky původně žalobkyně). Poté soud I. stupně (Okresní soud v Českých Budějovicích) rozhodnutím sp. zn. 23 EC 489/2010 ze dne 23. 2. 2011 za I. zastavil řízení, za II. zavázal žalovaného k úhradě nákladů řízení ve výši 8 280 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně - stěžovatelky, a za III. rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni.)
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný odvolání, a to do všech výroků, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, a to tak, že odvolání bylo odmítnuto v tom rozsahu, v němž se týkalo rozhodování obsaženého pod výroky I. a III. napadeného rozhodnutí a napadený výrok II., o nákladech řízení, byl změněn tak, že žalovaný (správně žalobkyně) nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel především ze zjištění, že žalovaná částka byla uhrazena před zahájením řízení matkou žalovaného, a to poštovní poukázkou dne 13. 12. 2010. Tuto skutečnost vzal odvolací soud v úvahu při změně výroku týkajícího se nákladů řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení, které byly stěžovatelce soudem I. stupně přiznány ve výši 8 280 Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (totožně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009), přičemž napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole, když s totožnou, resp. podobnou argumentací stěžovatelky se Ústavní soud již opakovaně vypořádal. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj