ECLI:CZ:US:2011:2.US.1875.09.1
sp. zn. II. ÚS 1875/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti PÓROBETON Ostrava a.s., se sídlem Ostrava, Třebovická 5543/36, zastoupené JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2009 ve věci sp. zn. 32 Cdo 669/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2006 ve věci sp. zn. 7 Cmo 265/2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2003 ve věci sp. zn. 22 Cm 91/97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rubrikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že stěžovatelka a Ing. J. S. jsou (společně a nerozdílně) povinni zaplatit žalobkyni částku 3.031.615,71 Kč s příslušenstvím (Ing. S. z titulu nesplaceného úvěru, stěžovatelka z titulu svého ručitelského prohlášení). Shora identifikovaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává absolutní neplatnosti předmětného ručitelského prohlášení, přičemž připomíná, že toto bylo podepsáno pouze Ing. Z. V., kterýžto zde byl označen jako člen jejího představenstva. Stěžovatelka připomíná, že dle zápisu v obchodním rejstříku nemohl jménem společnosti jednat jediný člen představenstva, neboť jménem společnosti jednal buď přímo předseda představenstva nebo místopředseda představenstva společně s některým členem představenstva. Předmětné ručitelské prohlášení bylo proto dle stěžovatelky absolutně neplatné, přičemž aplikovatelné není v kontextu dané věci ani ustanovení §15 obchodního zákoníku, neboť to se nemůže vztahovat na jednání člena statutárního orgánu. Stěžovatelka přitom zdůrazňuje, že k absolutní neplatnosti právního úkonu musí přihlédnout soudy z úřední povinnosti kdykoliv v průběhu řízení a na této skutečnosti nemůže nic změnit - a to ani z hlediska koncentrace řízení - to, že účastníci řízení před nalézacím soudem učinili platnost stěžovatelčina ručitelského prohlášení nespornou (právní hodnocení totiž náleží obecným soudům, nikoliv účastníkům řízení, zvláště prizmatem zásady iura novit curia).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Podstatou projednávaného podání je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud (a po něm i soud dovolací) nezkoumal - ex officio - otázku ne/platnosti předmětného ručitelského prohlášení stěžovatelky. Nadto má stěžovatelka za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §15 obchodního zákoníku na jednání osoby, jež je členem jejího statutárního orgánu, pročež je zřejmé, že předmětné ručitelské prohlášení stěžovatelku nemohlo zavazovat, neboť bylo učiněnou osobou, jež nebyla oprávněna jménem společnosti jednat.
Pokud jde o stěžovatelčino tvrzení, že obecné soudy musí k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlížet ex officio, Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že tato skutečnost sama o sobě neznamená - jak se patrně nesprávně domnívá stěžovatelka - že žalobce, respektive ten, kdo se (byť i nepřímo či implicite) této neplatnosti dovolává, nemusí předkládat důkazy, na základě kterých soud - z úřední povinnosti - musí k absolutní neplatnosti přihlédnout. Jinými slovy, tvrzení absolutní neplatnosti nezbavuje tvrdící stranu povinnosti předložit k podpoře svého tvrzení adekvátní důkazní prostředky (srov. usnesení Ústavního soud ze dne 18. 6. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 190/09). V projednávané věci navíc nelze ztrácet ze zřetele nejen to, že stěžovatelka neměla v řízení před nalézacím soudem platnost svého ručitelského prohlášení za spornou, ale taktéž skutečnost, že se odvolací soud otázkou platnosti tohoto ručitelského prohlášení de facto zabýval, o čemž ostatně svědčí i to, že na daný právní vztah aplikoval ustanovení §15 obchodního zákoníku, když dovodil, že náplní činnosti Ing. V. jakožto výkonného ředitele stěžovatelky bylo i platné sjednání ručitelského oprávnění (viz str. 5 napadeného rozsudku vrchního soudu).
Ve vztahu k otázce aplikace ustanovení §15 obchodního zákoníku na jednání Ing. V. je na místě uvést, že soudy první a druhé instance sice neaplikovaly (resp. neinterpretovaly) toto zákonné ustanovení v souladu se závěry učiněnými posléze Velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 15. 10. 2008 ve věci sp. zn. 31 Odo 11/2006, tato skutečnost však bez dalšího nečiní napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu protiústavními. Bez ohledu na skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou pramenem práva, je třeba mít na paměti, že rozhodnutí Velkého senátu bylo publikováno až po vydání napadeného rozsudku vrchního soudu, pročež odvolací soud aplikoval ustanovení §15 obchodního zákoníku způsobem, jemuž (nepřímo) přisvědčil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2007 ve věci sp. zn. 32 Odo 1455/2005 (jehož závěry byly zpochybněny až výše uvedeným rozhodnutím Velkého senátu). Zdůraznit je dále třeba skutečnost, že se k meritornímu posouzení sporné otázky v projednávané věci nemohl dostat ani Nejvyšší soud (přestože ústavní stížnosti napadené rozhodnutí vydal až po publikaci klíčového rozhodnutí Velkého senátu), neboť z důvodů, s nimiž nemá Ústavní soud důvod polemizovat (nová tvrzení uplatněná ve sporném řízení po rozhodnutí soudu I. stupně), shledal stěžovatelčino dovolání nepřípustným. Pouze na okraj je tak možno poznamenat, že závěry obsažené v uváděném rozhodnutí Velkého senátu - zvláště s ohledem na zásadu pacta sunt servanda - jsou kriticky nahlíženy nejen některými renomovanými komercionalisty (srov. Bejček, J., Kotásek, J., Pokorná, J.: Soudně nezákonné "zákonné zastoupení", aneb Curia locuta, causa finita?, in: Obchodněprávní revue 2/2009, s. 31) ale minimálně parciálně i některými soudci Nejvyššího soudu (viz Štenglová, I.: Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či družstva členem statutního orgánu, in: Obchodněprávní revue 4/2009, s. 102).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozsudcích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Ostravě, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.
Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu