ECLI:CZ:US:2011:2.US.2004.08.1
sp. zn. II. ÚS 2004/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele K. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o ústavní stížnosti proti unesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 6 Tdo 306/2008 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. 5 To 401/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2007 sp. zn. 4 T 1/2007 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dále byla stěžovateli uložena povinnost, aby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody označené zdravotní pojišťovně částku ve výši 349.837,- Kč a M. N. částku 95.280,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozená M. N. se zbytkem svého nároku a podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená M. K. s celým nárokem byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. 5 To 401/2007 zamítnuto jako nedůvodné a následně bylo také unesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 6 Tdo 306/2008 odmítnuto jeho dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.
Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že podstatou závěru o jeho vině bylo zjištění o nesprávné instalaci rolovací bezpečnostní mříže s elektrickým pohonem, jakož i konstrukčním nedostatkům, v důsledku kterýchžto vad došlo k jejímu zřícení a poranění dvou přítomných osob. Namítal, že dokazování viny se koncentrovalo do odborných závěrů policií ustanoveného znalce stran bezpečnosti instalace a konstrukčních prvků tohoto zařízení, aniž bylo v dostatečné míře v rámci dokazování přihlédnuto k dalším právně relevantním skutečnostem, zejména pak soukromoprávnímu rámci obchodního vztahu mezi stěžovatelem jako zhotovitelem a svědkem Ing. T. V. jako objednatelem, nadto vlastníkem a provozovatelem rolovací bezpečnostní mříže, jakož i objektu, v němž došlo ke škodné události. Právě takový právní vztah mezi stěžovatelem a svědkem Ing. V., jakož i svědkem J. K., který instaloval spouštěcí mechanismus mříže, způsoboval podle názoru stěžovatele zájmový střet a měl jistě vliv na věrohodnost jejich svědeckých výpovědí. Soudy prvého a druhého stupně se ovšem otázkou právního vztahu mezi stěžovatelem a objednatelem díla nezabývaly (z hlediska přechodu vlastnictví, kontroly prací, místa a způsobu předání díla tak, jak to má na mysli obchodní zákoník). Obdobně podle stěžovatele zůstal mimo pozornost soudů nesporný fakt, že k újmě na zdraví poškozených osob došlo v objektu vlastníka díle společnosti Vichr spol. s r.o., takže otázka vyhodnocení odpovědnosti za újmu na zdraví fyzických osob zůstala zcela nedořešena. Z uvedeného stěžovatel dovodil, že sám může nést nanejvýš odpovědnost za škodu vůči společnosti Vichr spol. s r.o. dle obchodního zákoníku a tato společnost pak nese odpovědnost za úraz v její prodejně. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že jeho obrana nebyla vůbec vyslyšena, ačkoli se domáhal provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. J. H., který podle jeho názoru zcela vyvrací závěry ustanoveného znalce Ing. J. K., a ačkoli doložil, že stěžovatel zhotovené dílo opakovaně instaloval v jiných objektech, kde je funkční a z provozního hlediska bezpečné. Stěžovatel za dané situace nabyl přesvědčení o kriminalizaci svého případu. Uvedl, že závěr o jeho trestní odpovědnosti, byť ve formě nedbalostního zavinění, aniž by byl primárně náležitě zjištěn skutkový stav věci a objasněny právní vztahy mezi zainteresovanými stranami z hlediska příslušných ustanovení obchodního a občanského zákoníku, byl přinejmenším předčasný a byl projevem nedůsledného, účelového posouzení, nectícího příslušná zákonná ustanovení ať již procesní, či hmotněprávní povahy.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby v pozici "další odvolací instance" a z hledisek běžné zákonnosti prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů jak v odvolacím či dovolacím řízení.
Jádrem projednávané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení. Stěžovatel zpochybňoval hodnocení důkazů svědčících o trestnosti jeho jednání a poukazoval na rozdílný závěr jím předkládaného znaleckého posudku, aniž by vůbec uvedl v jakém ohledu s hodnocením důkazů provedeným soudy nesouhlasí a jak mělo být jeho jednání soudy důsledněji zkoumáno. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a tak jeho tvrzení přednesená v ústavní stížnosti nepřinesla do posuzované věci nic nového, především však zcela postrádala ústavně právní rozměr. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekával, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž soudy dospěly, čímž by však postavil tento soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně řádného odůvodnění.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Na tomto místě Ústavní soud k argumentaci stěžovatele poznamenává, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 trestního řádu), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti.
V daném případě obecné soudy přesvědčivě vyložily, proč obhajobu stěžovatele, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, považovaly za vyvrácenou, a proto také v dané fázi řízení neshledaly účelnými další návrhy stěžovatele na doplnění důkazů. Odvolací soud se zabýval návrhem stěžovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem Ing. J. H. a vysvětlil mu, že pouhý nesouhlas s již provedeným znaleckým posudkem není důvodem proto, aby byl vypracován další znalecký posudek, za situace, kdy rozsah dokazování provedeného nalézacím soudem považoval za plně dostačující a jeho hodnocení důkazů na str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku zcela respektovalo zásady pro volné hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. V tomto ohledu také Ústavní soud neshledal prostor k pochybnostem a považuje skutkové závěry obecných soudů za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině.
Ústavní soud rovněž považuje za nutné akceptovat závěr obecných soudů o trestnosti jednání stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto zvažoval pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že pro jeho názor bylo rozhodující zjištění, že stěžovatel spáchal skutek tak, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně. Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel se dopustil pochybení při montáži předmětného zařízení v obchodním domě VICHR v Brně, mezi jeho jednáním a škodlivým následkem - zraněním M. K. a M. N. (těžké ublížení na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. z.) byla dána příčinná souvislost, přičemž jeho jednání bylo pokryto nedbalostním zaviněním, protože stěžovatel odvedl natolik nekvalitní práci a výkon, že ačkoli věděl (s přihlédnutím k praxi stěžovatele a předmětu jeho podnikání), že může dané následky způsobit, bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k ohrožení osob, pohybujících se pod zavěšenou roletou, nedojde. Dle názoru dovolacího soudu jednání stěžovatele plně odpovídalo právnímu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. z., kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu zákonem. Vzhledem k podrobnému odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž se dovolací soud zabýval totožnými námitkami stěžovatele jako v nyní projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud považuje za zbytečné opakovat jeho argumentaci, kterou s ústavně právního hlediska zcela akceptuje, včetně hodnocení námitky stěžovatele směřující k uplatnění zásady ultima ratio, jež v daném případě byla shledána nepatřičnou.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudů jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Jelikož se stěžovateli nezdařilo doložit zásah do jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu