ECLI:CZ:US:2011:2.US.2033.08.1
sp. zn. II. ÚS 2033/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, v právní věci společnosti MESAD, s.r.o., se sídlem v Litoměřicích, Žernosecká 1982/13, zastoupené Mgr. Milanem Schubertem, advokátem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2006 č. j. 21 Co 364/2006-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2008, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s tím, že se v daném řízení obecné soudy neřídily ustanovením čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 C 96/2005, z něhož zjistil následující:
Žalobou ze dne 21. 3. 2005 se stěžovatelka domáhala po žalované L. K. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 54.419,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za období od 1. 4. 2003 do 31. 3. 2005 s tím, že stěžovatelka je vlastnicí blíže specifikovaných pozemků, na nichž jsou umístěny skleníky a zemědělské stavby ve vlastnictví žalované bez právního důvodu.
Rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 č. j. 20 C 96/2005-188 Okresního soudu v Hradci Králové byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soud prvého stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že byť nárok stěžovatelky z bezdůvodného obohacení by byl dán, nelze ho přiznat, neboť uplatnění nároku na jeho vydání je v tomto konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy. Soud hodnotil širší souvislosti složitého vztahu mezi účastníky, kdy žalovaná nabyla majetek restitucí, jednala s žalobkyní (resp. manžely N. jako zakladateli a původními jednateli žalobkyně) o jeho odkoupení, k čemuž nakonec nedošlo, když žalované nebyl zaplacen doplatek kupní ceny za pozemky prvotně převedené na manžele N. Soud konstatoval obsah rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 2. 1999 č. j. 8 C 236/97-95, kterým bylo E. N. uloženo zaplatit nynější žalované nedoplatek kupní ceny za převod pozemků ve výši 450.000,- Kč s příslušenstvím a současně byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby soud v témže řízení uložil žalované L. K. zaplatit částku 159.253,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když stěžovatelka podle soudu neprokázala, že na straně žalované k bezdůvodnému obohacení dochází. Soud prvého stupně rovněž konstatoval usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2004 č. j. Nc 4191/2004-5, kterým byla ve věci oprávněné L. K. proti povinné E. N. nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 440.996,30 Kč. Zde bylo také zjištěno, že E. N. vložila takto získané nemovitosti (předmětné pozemky) do obchodního jmění stěžovatelky a svůj obchodní podíl posléze převedla na svoji dceru R. N. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně se dále sestává, že v rámci dokazování byl soud seznámen také s výpověďmi svědků získanými v řízeních vedených u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 319/2004 a sp. zn. 7 C 73/98 a dále nájemní smlouvou ze dne 13. 2. 1995, které soud prvého stupně hodnotil tak, že žalovaná sice má na pozemcích stěžovatelky stavby, nikdy je však neužívala a neměla ke stavbám ani přístup, naopak to byli manželé N., kteří předmětné stavby zpočátku užívali. Jak bylo soudem zjištěno, vzájemný vztah stran mezi sebou není nijak upraven. Soud prvého stupně na tomto skutkovém stavu věci proto uzavřel, že kdyby splnila E. N. řádně a včas své závazky vyplývající z kupní ceny, nedošlo by k situaci, kdy stavby ve vlastnictví žalované jsou na pozemcích žalobkyně, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná byla připravena převést na žalobkyni předmětné stavby kupní smlouvou za kupní cenu odpovídající výši daně z převodu nemovitosti. Z těchto důvodů tedy žalobu stěžovatelky pro rozpor s dobrými mravy zamítl.
Stěžovatelka napadla rozsudek soudu prvého stupně odvoláním, v němž namítala, že není rozhodné, zda žalovaná stavby fakticky užívala, neboť bez právního důvodu znemožňuje stěžovatelce užívání pozemků. Tvrdila, že žalované v užívání staveb nikdy nebránila, žalovaná nikdy ani neměla vůli stavby užívat a pokud by žalovaná nechtěla, nemusela vlastnictví ke stavbám vůbec nabývat, neboť je mohla nabýt přímo stěžovatelka. Žalovaná si při nabývání vlastnictví ke stavbám byla podle stěžovatelky dobře vědoma, že stojí na pozemcích jiného vlastníka a byla si vědoma, že nabytím staveb jí vznikne povinnost platit nájemné za užívání pozemku. Bránila se proti nesprávnému hodnocení právních vztahů soudem, když namítala, že soud nerozlišoval mezi jednotlivými subjekty práva, a to žalobcem jako právnickou osobou a E. N. jako fyzickou osobou, které měly být podle stěžovatelky naopak striktně rozlišovány.
Napadeným rozsudkem ze dne 27. 11. 2006 č. j. 21 Co 364/2006-224 Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil poté, co dospěl k závěru, že není opodstatněné. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a za správné označil i jeho právní posouzení v tom, že na straně žalované jako vlastnice staveb vznikalo bezdůvodné obohacení, avšak žalobě nelze vyhovět s ohledem na úpravu obsaženou v §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), i když, jak uvedl, úplně nesdílel důvody okresního soudu, které jej k použití tohoto ustanovení vedly. Podle odvolacího soudu byla skutečností, která odůvodňuje použití §3 odst. 1 občanského zákoníku, jiná okolnost věci, rovněž v řízení před okresním soudem prokázaná, a to, že v rozhodném období stavby fakticky užívala E. N., resp. ona se svým manželem, a že se tak dělo s vědomím a souhlasem žalované. Ta neměla podle odvolacího soudu žádný zájem stavby užívat a proti tomu, že je užívala E. N., neprotestovala, neboť mezi nimi probíhalo jednání o převodu staveb. Žalovaná se po nich nedomáhala ani náhrady za užívání staveb. Podle odvolacího soudu by se pak příčilo obecnému pojetí spravedlnosti, vyplývajícímu z trvalých mravních norem demokratické společnosti, aby za tohoto stavu byla žalovaná současně nucena platit žalobkyni náhradu za to, že tyto stavby stojí na jejích pozemcích. K dalším námitkám stěžovatelky, které odvolací soud částečně uznal jako přijatelné, odvolací soud uvedl, že by posouzení věci nebylo úplné, kdyby byl právní vztah E. N. k žalobkyni v projednávané věci pomíjen. Jednostrannému úkonu, kterým E. N. vložila práva k pozemkům do jmění žalobkyně - společnosti, jíž byla sama jednatelkou, žalovaná nemohla nijak zabránit, a naopak by se příčilo dobrým mravům, kdyby jí byl tento úkon k tíži a z těchto důvodů by jí soud ochranu prostřednictvím §3 občanského zákoníku odepřel.
Dovolaní stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008 č.j. 30 Cdo 1501/2007-266 odmítnuto. Dovolací soud konstatoval, že ačkoli stěžovatelka uváděla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu jejího dovolání bylo zřejmé, že svými námitkami především zpochybňovala skutkové závěry odvolacího soudu, a to, že v rozhodném období stavby fakticky užívala E. N., resp. ona se svým manželem, které však nejsou námitkami proti právnímu posouzení věci, tím méně mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud pak bylo na takovém skutkovém závěru odvolacím soudem rozhodnuto o použití ustanovení §3 občanského zákoníku a právo na vydání bezdůvodného obohacení formou peněžité náhrady odepřeno, nebylo podle názoru dovolacího soudu v tomto ohledu možné odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností, v níž namítala, že v dané věci nelze aplikovat rozpor s dobrými mravy dle ustanovení §3 občanského zákoníku s ohledem na tvrzené skutečnosti, které blíže rozvedla a které měli vyvrátit závěr, že stavby užívala a měla o ně sama zájem. Tvrdila, že v řízení bylo naopak prokázáno, že stěžovatelka vedla s žalovanou spor o odstranění předmětných staveb, které žalovaná odmítala odstranit a tím sama přispívala k tomu, že na její straně docházelo k bezdůvodnému obohacení. Ani z výpovědí, které odvolací soud konstatoval, nijak nevyplynulo, že by v rozhodném období byly stavby manželi N. jakýmkoli způsobem užívány, a to již proto, že tyto stavby byly v žalostném stavu, což mohl soud zjistit ohledáním předmětných staveb, jak žalovaná navrhovala, avšak soud prvého stupně zamítl.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem a jeho skutkovými závěry. Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, je třeba podotknout, že ústavněprávní reflex má jen takové vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, které by současně mělo konkrétní dopad na právní závěry soudu v dané věci.
V projednávané věci nebylo sporu a také obecné soudy dospěly ke stejnému závěru, že nárok z bezdůvodného obohacení stěžovatelce vznikl. Zatímco soud prvého stupně dospěl k závěru, že uplatněnému nároku stěžovatelky pro rozpor s dobrými mravy nevyhoví, když při své úvaze akcentoval širší souvislosti závazkových vztahů mezi účastníky, zejména způsob plnění povinností z nich vzniklých, a tedy v podstatě míru zavinění účastníků na vzniklé patové situaci, odvolací soud nároku stěžovatelky pro rozpor s dobrými mravy nevyhověl, když jako závažnější důvod, než který konstatoval soud prvého stupně, shledal okolnost, že stavby fakticky užívala E. N. se svým manželem a že se tak dělo s vědomím a souhlasem žalované. Je třeba uvést, že šlo o závěr založený na skutkovém zjištění, jež odvolací soud učinil v souladu se zjištěním soudu prvého stupně, které již stěžovatelka dále ani ve svém odvolání nebyla schopna vyvrátit, nyní namítané vady v dokazování netvrdila (viz odvolání stěžovatelky čl.194 a násl.), na podrobné vyjádření žalované k odvolání nereagovala (doručeno společně s předvoláním k jednání před odvolacím soudem dne 31. 10. 2006, čl. 219) a k jednání před odvolacím soudem se stěžovatelka ani její právní zástupkyně neodstavily, jak také odvolací soud zaznamenal v odůvodnění svého rozhodnutí. V tomto ohledu se Ústavnímu soudu jeví v jistém směru přiléhavým poukaz na zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("nechť si každý střeží svá práva"), ovládající občanskoprávní řízení, kterou Ústavní soud konstantně pojímá tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatel takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatele. Ústavní soud připouští, že pokud jde o závěry odvolacího soudu ohledně samotného "užívání" staveb žalobcem, resp. manželi N., pak úvahy odvolacího soudu v této otázce skutečně nepůsobí příliš přesvědčivě, nicméně jsou postaveny na jisté racionální základně a jsou odůvodněny. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex by mělo jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což ovšem v dané věci po prostudování spisu obecného soudu nebylo zjištěno.
Ostatně ohledně správnosti konečného posouzení projednávané věci neměl Ústavní soud pochybnosti už vzhledem ke zjištěním, která sám konstatoval ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. N. ve svém rozhodnutí ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1228/08 (dostupném také in http://nalus.usoud.cz), kde již výslovně uvedl, že prvotní příčinou vzniku komplikované právní situace, kdy na straně jedné vedlejší účastnice (žalovaná) nemůže užívat předmětné stavby, protože se nacházejí na pozemcích stěžovatelčiny "rodinné" společnosti MESAD, s. r. o. (a toto zřejmě ani nemá v úmyslu), a na straně druhé uvedená společnost nemůže užívat své pozemky, protože na nich stojí předmětné stavby, bylo právě jednání stěžovatelky. Jestliže obecné soudy stěžovatelce a potažmo její "rodinné" společnosti MESAD, s. r. o., odmítly poskytnout právní ochranu s odkazem na princip dobrých mravů, nelze jim za dané situace nic vytknout. Ústavní soud se tedy právními vztahy mezi účastníky řízení o ústavní stížnosti podrobně zabýval a nemá důvodu na svých závěrech ničeho měnit, když také v nyní projednávané věci byl skutkový stav věci, pro který obecné soudy posoudily nárok stěžovatelky jako uplatněný v rozporu s dobrými mravy, prakticky totožný.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu