ECLI:CZ:US:2011:2.US.2115.11.1
sp. zn. II. ÚS 2115/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem advokátní kanceláře v Praze, Ostrovského 3, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 5. 2011 č.j. 28 Cdo 2506/2009-82 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2009 č,i. 51 Co 511/2008-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2008 č.j. 21 C 156/2007-40 o zamítnutí žaloby, jíž se stěžovatel domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 29 742,80 Kč. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání s tím, že se nejedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, bylo vyhověno žalobě stěžovatele na náhradu škody ve výši 270 144,60 Kč s příslušenstvím, jež mu vznikla tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu - věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě - se nemohl domoci svého nároku, protože se jeho dlužník Tesla, Výzkumný ústav sdělovací techniky, s. p., stal v průběhu soudního řízení nemajetným. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006 č. j. 13 Nc 15020/2002-24, byla k návrhu oprávněného (stěžovatele) zastavena exekuce, jíž se domáhal zaplacení uvedené částky (přisouzené v původním sporu vedeném proti dlužníkovi), jelikož jeho dlužník, jako povinný, neměl žádný postižitelný majetek, současně bylo stěžovateli uloženo zaplatit náklady exekuce v částce 3 795,40 Kč a povinnému bylo uloženo zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 25 947,40 Kč. Náhrady těchto nákladů exekučního řízení se stěžovatel domáhal v předmětném řízení jako další části škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudu v původním řízení.
Obecné soudy návrhu nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že ke vzniku škody ve výši odpovídající nákladům exekuce došlo v důsledku toho, že stěžovatel porušil obecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák., ukládající každému počínat si tak, aby zabránil případnému vzniku škody. Stěžovatel si již od roku 2000 (na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, č. j. 21 Co 214/99-229 a 21 Co 215/2000, vydaného v původním sporu vedeném proti dlužníku) musel být vědom nemajetnosti dlužníka, což potvrdil i v žalobě podané v roce 2003, jíž se domáhal náhrady škody po státu. Exekuční řízení přitom bylo zahájeno ještě před podáním žaloby na náhradu škody, a nelze je tak dávat do souvislosti s potřebou prokazovat nemajetnost dlužníka v řízení o žalobě o náhradu škody. Sdělil-li stěžovatel, ač o nemajetnosti dlužníka věděl už v době podání návrhu na exekuci v roce 2002, exekučnímu soudu rozhodné skutečnosti až v roce 2006, lze dovodit, že si případný vznik škody zavinil sám. Uvedeným závěrům nasvědčuje i odůvodnění zastavujícího usnesení exekučního soudu, v němž je konstatováno, že žalobce podal návrh na exekuci navzdory tomu, že ke dni zahájení exekuce neměl povinný žádný postižitelný majetek, a proto byla žalobci uložena povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce. Žalobce se proti tomuto usnesení neodvolal, a nesnažil se tedy nijak zvrátit závěr exekučního soudu, že podání návrhu bylo od počátku zjevně neúčelné. Žalovaný nárok tedy nepředstavuje žádnou pokračující škodu, k jejíž náhradě by byl povolán stát podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ale zcela samostatnou újmu vzniklou neobezřetným počínáním žalobce (stěžovatele).
Stěžovatel namítá, že dovolací soud nepřezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, v němž byl jeho výrok napaden, neboť v dovolání jako jeden z důvodů uvedl, že nalézací ani odvolací soud se nevypořádaly s tvrzenou příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a škodou, spočívající v nákladech řízení exekučního. Jednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, kdy dluhující podnik byl zapsán bez označení likvidace či konkursu, v okamžiku podání žaloby tedy neměl žádné relevantní důkazy o insolventnosti dlužníka. Ke vzniku další škody, resp. další části celkové škody, došlo vlastně až k okamžiku pravomocného zastavení exekuce a vyčíslení jejích nákladů. Dle stěžovatele veškeré náklady exekuce byly účelné, neboť bez šetření exekutora by mu soud pohledávku vůči státu nepřiznal. Návrh na zastavení exekuce nemělo smysl podávat dřív, než poté, co stát zaplatil.
Dále namítá, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo v roce 2007 podáno celkem 15 skutkově zcela totožných žalob na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, jejichž předmětem byla tzv. další škoda v podobě nákladů na proběhlé exekuční řízení, o nichž bylo nalézacím i odvolacím soudem nejednotně rozhodováno. Rovněž dovolací soud rozhoduje odlišně, neboť některá dovolání byla odmítnuta pro nepřípustnost, neboť rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, některá byla zamítnuta a některým bylo vyhověno a věc vrácena k dalšímu projednání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud nejdříve připomíná, že stěžovatel se v řízení u obecných soudů v podstatě domáhal, aby mu stát uhradil náklady exekučního řízení, které vynaložil v souvislosti s exekučním vymáháním pravomocně přiznané částky vůči nesolventnímu dlužníkovi. Tuto okolnost považuje Ústavní soud při posuzování věci za významnou, a to přes to, že stěžovatel předmětnou částku kvalifikuje jako součást celkové škody způsobené mu nesprávným úředním postupem (průtahy řízení) při rozhodování o původní dlužné částce.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, je to tedy pouze obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím ke specifiku individuální věci rozhodnout o aplikaci příslušných ustanovení. Uvedené se, byť ne zcela přímo a přes specifika věci, s ohledem na konkrétní souvislosti případu s předchozími rozhodnutími, vztahuje i na projednávanou věc.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že argumentace ústavní stížnosti směřuje především proti usnesení dovolacího soudu, jemuž stěžovatel vytýká nesprávné závěry a nedostatky v odůvodnění rozhodnutí.
Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele věcně nezabýval a shledal je nepřípustným, neboť nebyly dány podmínky přípustnosti dovolání dle §237 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel totiž v dovolání zpochybňoval skutková tvrzení, z nichž dovozoval přípustnost dovolání, jimž ale při posuzování přípustnosti dovolání dle uvedeného ustanovení, nelze přiznat relevanci. Nejvyšší soud uvedl, že při zvažování, zda lze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné je vázán skutkovými zjištěními, a nemůže tak zpochybnit správnost závěrů soudů nižších stupňů. Vzhledem k tomu tedy ani nebyl důvod zabývat se příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a náklady vynaloženými v řízení exekučním. V odůvodnění rozhodnutí rovněž objasnil, proč za daných okolností neshledal námitku rozporu s dobrými mravy, spjatou s individuálními okolnostmi věci, za způsobilou k posouzení napadeného rozhodnutí jako zásadně právně významného ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
K námitce nejednotnosti rozhodování Nejvyšší soud uvedl, že má sice v souladu s ustanovením §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zajišťovat jednotu rozhodování soudů, nemůže tak ovšem činit ve vztahu ke sporům s obdobným skutkovým základem, ale pouze ve vztahu k určité právní otázce, což odpovídá i dikci ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Pokud mu bylo k dovolacímu přezkumu předloženo více obdobných sporů, je v každém z nich vázán skutkovými zjištěními v daném řízení učiněnými a konkrétně vymezenými dovolacími důvody jednotlivých dovolatelů, na základě nichž může vyslovit svůj právní názor. Nebyla-li dovolatelem předestřena relevantní právní otázka, o jejíž odlišné posouzení by mělo jít, ale především námitky týkající se skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nelze ani z nejednotnosti rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud, se tedy při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelem a odpovídajícím způsobem objasnil, proč nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Své závěry pak podrobně a srozumitelně odůvodnil, Ústavní soud proto neshledal důvod z ústavněprávního hlediska zpochybňovat závěr o nepřípustnosti dovolání. (Vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud přezkoumávat nemůže).
Pokud stěžovatel námitky adresované Nejvyššímu soudu vztahuje i k rozhodování soudu odvolacího (námitky týkající se vědomosti či nevědomosti stěžovatele o nesolventnosti věřitele v době podání návrhu na exekuci, o nezbytnosti podání tohoto návrhu pro uplatnění pohledávky vůči státu apod.), Ústavní soud uvádí, že se jedná o námitky týkající se výhradně posouzení skutkových zjištění, výkladu a aplikace běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že žalovaný nárok na zaplacení náhrady nákladů exekučního řízení v tomto případě nepředstavuje pokračující škodu, k jejíž náhradě by byl povolán stát podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nelze jej ani hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu