ECLI:CZ:US:2011:2.US.2118.11.1
sp. zn. II. ÚS 2118/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 214/2011 ze dne 1. června 2011, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 Pp 116/2011 ze dne 5. května 2011, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. července 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jako nedůvodná jeho žádost o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel jednak brojí proti tomu, že soud druhého stupně v rámci řízení o stížnosti neakceptoval zpětvzetí jeho návrhu - žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu na svobodu. Je mu sice známo, že tato otázka byla řešena nálezem (správně usnesením) sp. zn. I. ÚS 619/01 (ze dne 25. února 2003), avšak jím nebyla podle stěžovatele zkoumána problematika v potřebném rozsahu a závěry proto neodpovídají současnému pohledu na meze ústavnosti. Poukazuje na to, že předmětné řízení se koná zpravidla na návrh a není rozumného důvodu nepřiznat navrhovateli dispozici s návrhem, žádné zákonné ustanovení zpětvzetí nevylučuje a veškeré novely trestního řádu po roce 1989 důsledně prosazovaly možnosti dotčených osob účinně participovat na procesu svými návrhy, námitkami a dalšími úkony, což nepochybně patří mezi elementární pravidla spravedlivého procesu. Výklad, že zpětvzetí žádosti je vyloučeno, neboť by eliminovalo nepříznivé důsledky plynoucí z jejího zamítnutí je účelově protiústavní, je svévolně protiústavní a v neprospěch odsouzeného. To, že odsouzený uzná argumentaci soudu je třeba hodnotit kladně a nikoliv jej sankcionovat tím, že po dobu dalšího jednoho roku bez ohledu na délku trestu nemůže podat další žádost. Poukazuje rovněž na nerovnost plynoucí z výkladu obecných soudů s ohledem na to, že v případě návrhu na zabrání věci není vůbec upraven zákaz dispozice s návrhem od určitého okamžiku s tím, že např. úprava dispozice s návrhem na obnovu řízení jde ve prospěch obviněného a v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není státní zástupce jako případný navrhovatel sankcionován za neúspěšný návrh. Použitý výklad považuje tedy za neústavní pro rozpor s přirozenoprávním chápáním řízení o návrhu a jako projev libovůle soudu.
3. V další části ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje nálezem sp. zn. III. ÚS 1735/10 (ze dne 12. května 2011). Poukazuje na to, že v uložených trestech se projevila skutečnost, že je speciálním recidivistou. Obecným soudům vytýká závěr o tom, že nemá schopnost žít řádným životem a to pro jeho východiska. Obecné soudy totiž vyšly z jeho minulého chování a nikoliv z chování ve výkonu trestu. Tvrdí, že pokud by měl podle názoru soudů více jak deset let dokazovat, že je schopen vést řádný život, tak tím v podstatě zaujímají názor, že se na něj nevztahuje zákonné ustanovení o podmíněném propuštění, neboť na tolik let odnětí svobody ani nebyl odsouzen. Tento názor stěžovatel proto považuje za extrémně rozporný se zásadami spravedlnosti. Ty byly porušeny i opomenutím kladné zprávy probační služby, resp. Centra sociálních služeb.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (sp. zn. IV. ÚS 70/09; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
6. Pokud jde o moment zpěvzetí návrhu je evidentní, že stěžovatel na danou procesní problematiku nevztahuje ani tak zásady přirozenoprávní (jak argumentuje), ale spíše zásady současného tuzemského civilního procesu. Je třeba vidět, že procesní právo je svou povahou vždy veřejnoprávním oborem, pro nějž platí zásada uvedená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Obecné soudy jsou povinny postupovat v mezích a způsoby stanovenými zákonem, a tato předvídatelnost jejich postupu musí být patrná i z ustálené rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci v dané oblasti. Není proto v rozporu s ústavním pořádkem pokud obecné soudy odmítají přihlížet ke zpětvzetí návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, pokud jim zákon ani z něj vyvozená ustálená rozhodovací činnost nevelí akceptovat zpětvzetí návrhu poté, co o něm bylo již rozhodnuto. Není přitom úkolem Ústavního soudu, nota bene v řízení o ústavní stížnosti, aby vytvářel vlastní úvahy ohledně nejlepšího možného uspořádání procesu či přistupoval na takto laděnou argumentaci stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá nerovnost, jedná se o námitku ryze teoretickou, mimo rámec konkrétní kontroly ústavnosti. Stěžovatel neuvádí konkrétní situaci v dané věci či konkrétní příklad z rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, kdy by bylo akceptováno, že orgány veřejné žaloby disponovaly s návrhem poté, co o něm bylo rozhodnuto. Konečně je v daném případě stěží možno považovat postup stěžovatele za uznání argumentace obecných soudů, pokud souběžně uvádí námitky proti meritu rozhodnutí, které evidentně uváděl i v podané stížnosti.
7. Ani pokud jde o meritum, nelze námitky stěžovatele akceptovat. Předně je třeba zdůraznit, že právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 na daný případ nedopadá, a to pro odlišnost skutkových východisek a z ní plynoucí i odlišnou argumentaci obecných soudů v tam uváděném případě a v nynějším případě. Mimoto v nyní posuzovaném případě na rozdíl o tam uvedeného se obecné soudy obou stupňů evidentně na skutkovém i právním hodnocení shodly, na což měl tedy stěžovatel možnost skrze stížnost procesně efektivně reagovat. Z toho konečně vyplývá, že argumentaci obecných soudů je třeba brát komplexně (tedy především jako komplex shodných názorů soudů obou stupňů).
8. Obecné soudy obou stupňů vyšly z toho, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, jehož výměra vyplývá z celkem tří rozhodnutí, přičemž z výkonu trestu podle prvého z nich byl již propuštěn, avšak neosvědčil se. Podle názoru soudu prvního stupně je hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu průměrné a jeho osobnostní profil rizikový. S ohledem na to vše soud prvního soudu neshledal dostatečnou záruku, že by se při podmíněném propuštění stěžovatel vyvaroval trestné činnosti. Na tom neměly nic změnit ani konstatované zprávy probační služby a Centra sociálních služeb o připravenosti stěžovatele vést řádný život (s 2 usnesení - 1. a 6. odst.). Soud druhého stupně se ke stížnosti stěžovatele se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Tedy především shledal problematickou proklamaci stěžovatele o vůli vést řádný život s ohledem na to, že v relativně nedávné době po téže proklamaci zklamal. Z toho je patrno, že obecné soudy jednak nepominuly listinné důkazy (jak tvrdí stěžovatel), a především své závěry založily na srovnání minulosti stěžovatele v obdobné situaci s jeho současností. V žádném případě tedy nelze situaci vidět tak, že by úvaha obecných soudů spočívala převážně či výhradně na skutečnostech, které ovlivňovaly druh a výměru uložených trestů. To, že se v této situaci stěžovatel s obecnými neshoduje v prognóze svého dalšího vývoje a plnění účelu trestu přitom samo o sobě není způsobilé dosáhnout ústavněprávní relevance (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/SbNU 481). Nic na tom nemění ani skutečnost, že se zejména soud druhého stupně nechal evidentně unést srovnáním doby, po kterou stěžovatel trestnou činnost soustavně páchal, s dobou trvání trestu odnětí svobody, resp. dobou plnění účelu tohoto trestu.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu