ECLI:CZ:US:2011:2.US.2247.10.1
sp. zn. II. ÚS 2247/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele JUNÁK - svaz skautů a skautek v ČR, se sídlem Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Petrem Mikešem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2010, č. j. 29 Co 26/2010-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 2010, č. j. 29 Co 26/2010-153, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. srpna 2009, č. j. 5 C 258/2007-137, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení poté, co řízení o nahrazení projevu vůle bylo z důvodu zpětvzetí ze strany žalobce (stěžovatele) zastaveno. Soud prvního stupně stanovil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalované (České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), která byla ve sporu zastoupena advokátem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není na místě aplikovat §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který umožňuje výjimečně nepřiznat náhradu nákladů tomu účastníkovi, který na ni má nárok. Bylo totiž na žalobci, aby si před zahájením sporu ujasnil veškeré procesní souvislosti, zejména to, zda žaluje skutečného vlastníka nemovitostí. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že v okolnostech případu neshledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů žalované. Poukázal přitom na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08 a I. ÚS 1459/09, podle nichž je zvolení právního zastoupení ponecháno na vůli účastníka bez ohledu na to, zda by jinak byl schopen se zastupovat sám.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, přičemž hlavní pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že neaplikoval §150 o. s. ř. a přiznal náhradu nákladů žalované - státu, jež se nechala zastupovat advokátem, čímž došlo k umělému navýšení nákladů řízení. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 439/06, podle něhož nesmí být rozhodování o náhradě nákladů řízení pouze mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Libovůli v rozhodování odvolacího soudu spatřuje v tom, že aplikoval účelově vybraná usnesení Ústavního soudu a naopak pominul nálezy, které dospívají k odlišnému závěru. V této souvislosti poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07 a IV. ÚS 3243/09, v nichž se konstatuje, že pokud je stát vybaven k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Zastoupení státu advokátem lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je třeba vykládat restriktivně.
III.
4. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
5. Ústavní soud dále uvádí, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
6. V dané věci se jedná o problematiku náhrady nákladů řízení, kterou je sice třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé konstantní judikatura Ústavního soudu zastává stanovisko, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení - tak jako v projednávané věci - citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
7. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. V dané věci lze dát zapravdu stěžovateli v tom a stávající (stěžovatelem citovaná) judikatura Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07) to potvrzuje, že stát, který vystupuje jako účastník sporu, je vybaven k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, které jsou finančně i personálně zajištěny ze státního rozpočtu, takže není důvod, aby se vždy nechal zastupovat. Na straně druhé ovšem platí, že zastupování státu advokátem není právními předpisy zakázáno a stát jako účastník řízení může, jako každý jiný účastník soudního řízení, svého práva nechat se zastupovat využít.
9. V dosavadní judikatuře Ústavní soud akcentuje posouzení okolností konkrétního případu při aplikaci §150 o. s. ř. a rozhodování o účelnosti vynaložených nákladů řízení. Z toho pohledu je třeba posoudit i projednávaný případ. Za rozhodující ve stávající souzené věci je třeba považovat to, že míra zavinění na zastavení řízení ze strany stěžovatele je natolik intenzivní a výše nákladů řízení v zásadě tak bagatelní (náhrada nákladů řízení přiznaných státu představuje částku ve výši 8.092 Kč), že napadené usnesení nevykazuje známky libovůle a svévole, byly-li náklady procesně úspěšnému účastníkovi přiznány.
10. Ve stávající věci je třeba přihlédnout i k tomu, že spor započal již v roce 2004, kdy stanovisko Ústavního soudu k otázce zastupování státu advokáty nebylo ještě jednoznačné, resp. nebylo vysloveno tak striktním způsobem, jak je tomu v současné době, kdy je pohled na tuto problematiku značně restriktivní.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu