ECLI:CZ:US:2011:2.US.2261.11.1
sp. zn. II. ÚS 2261/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti G. M. G., zastoupené JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem se sídlem Opletalova 6, 792 01 Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. 14 Co 377/2011 - 75 ze dne 23. června 2011, a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, č. j. 11 C 265/2008 - 69 ze dne 31. května 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána řádně a včas (§§34, 72 a násl. zákona o Ústavním soudu).
Proti výše uvedeným soudním rozhodnutím podala navrhovatelka ústavní stížnost ze dne 29. července 2011, která Ústavnímu soudu došla 2. srpna 2011. Jelikož návrh na zahájení řízení nesplňoval požadavky kladené na něj zákonem o Ústavním soudu, zejména postrádal zvláštní plnou moc dle ust. §§29 a 30 (odst. 1) zákona o Ústavním soudu, byla stěžovatelka vyrozuměna výzvou (přípisem) ze dne 16. srpna 2011 o tom, aby odstranila vady svého podání ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení této výzvy s poučením, že jinak Ústavní soud stížnost odmítne. Přípis byl stěžovatelce doručen dne 17. srpna 2011. Následně se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud s žádostí o prodloužení této lhůty do 30. září 2011, které soudce zpravodaj vyhověl dopisem z 29. srpna 2011. Doplněná ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu zaslána nejprve faxem 29. září 2011, o den později ji pak společně s řádně sepsanou plnou mocí soud obdržel i v klasickém písemném vyhotovení. Jelikož Ústavní soud prodloužení lhůty vyhověl, byly vady návrhu odstraněny včas.
II.
Dříve než Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání stížnosti, zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že jedinou námitkou, kterou stěžovatelka vznáší, je její přesvědčení o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že jí soudy obou stupňů odmítly ustanovit advokáta v občanskoprávním sporu ve věci náhrady škody, který je veden u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 265/2008, a sice postupem stanoveným v §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tvrdí, že v dané věci byla zkrácena na svých subjektivních právech, ač prý prokázala nemajetnost. Je přesvědčena, že jelikož jejím žádostem nebylo vyhověno, nemůže se jednat o spravedlivý proces. V této souvislosti uvádí, že ve výkonu trestu odnětí svobody je značně omezena v ochraně svých zájmů, přičemž pro účinnou ochranu svých práv je dle ní takové ustanovení advokáta nezbytné. Domnívá se, že splňuje všechny zákonem stanovené předpoklady k tomu, aby byla osvobozena od soudních poplatků a aby jí byl k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce z řad advokátů.
Ústavní soud zde považuje za nutné konstatovat, že v souladu s čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen "Ústava") je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Tuto skutečnost ostatně odráží i ustálená judikatura Ústavního soudu (viz kupř. IV. ÚS 341/05, I. ÚS 248/04 aj.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a současně povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo rovněž i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí, popř. zakládalo-li se jednání orgánu veřejné moci na libovůli, v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud je proto "pouze" oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s rozhodováním o právech a povinnostech stěžovatele, ať již hmotných nebo procesních, byly náležitě dodrženy ústavní limity.
Z obsahu napadených rozhodnutí je však zcela zřejmé, že se soudy zabývaly žádostí stěžovatelky dostatečně a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků dle ust. §138 o. s. ř., tudíž nejsou a nemohou být splněny ani předpoklady pro ustanovení zástupce postupem podle §30 odst. 2 o. s. ř. Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že stěžovatelka byla pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let za spáchání pokračujícího trestného činu podvodu, přičemž se ke škodě poškozených obohatila o částku "vysoce převyšující 1.000.000,- Kč". Další důvod svého rozhodnutí spatřuje prvoinstanční soud v tom, že na straně stěžovatelky se jedná o zřejmě bezúspěšné bránění práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., poněvadž v daném řízení stěžovatelka v pozici žalované vznesla toliko námitky procesního charakteru, aniž by byla předložila jakékoli argumenty proti podané žalobě ve věci samé.
Proti zamítavému usnesení podala stěžovatelka včasné odvolání, v němž opakovaně tvrdila, že splňuje veškeré podmínky k tomu, aby jí byl zástupce z řad advokátů ustanoven. Jednak namítla, že soud prvního stupně rozhodl až na základě opakované žádosti, čímž ji prý zkrátil na jejích subjektivních právech, jednak vyzdvihla, že úvaha o jejím odsouzení za majetkovou trestnou činnost přesahující jeden milion korun není důvodná, neboť prý lze prokázat, že veškeré platby byly učiněny ve prospěch společnosti Gubettini & Associates Law Firm Hd., jejíž byla jednatelkou. Zdůraznila, že je ve výkonu trestu, a proto těmito prostředky nedisponuje, jelikož již jednatelkou této společnosti není, sama je nemajetná a má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem.
Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, když odvolací námitky stěžovatelky nebyl shledal důvodnými. Ve svém odůvodnění se soustředil na výklad cit. ust. §30 o. s. ř., přičemž podtrhl skutečnost, že podmínky stanovené v tomto ustanovení musí být splněny cumulative. Dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které doplnil o vlastní poznámku stran skutečnosti, že v případě stěžovatelky není splněna také druhá podmínka, a sice požadavek ochrany jejích zájmů, neboť z trestních rozsudků vyplývá, že vystupovala jako osoba s právnickým vzděláním a že z jejích podání zřetelně vyzařuje schopnost hájit své zájmy samostatně.
III.
Ze všeho nejdříve je nutné podotknout, že právo na spravedlivý proces tak, jak jej zakotvila Listina a jak jej stvrzuje i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., ve znění protokolů 3 (41/1996 Sb.), 5 (č. 243/1998 Sb.) a 8 (č. 48/2010 Sb.m.s.), nelze vykládat tak, že se jedná o nárok na to, aby instituty, které objektivní procesní právo účastníkům řízení nabízí, byly využity za všech okolností dle vlastních požadavků jednotlivých procesních subjektů.
Právo na právní pomoc bezpochyby představuje integrální a významnou složku práva na spravedlivý proces, o čemž svědčí i to, že ústavodárce mu uděluje v čl. 37 odst. 2 Listiny zvláštní pozornost, nicméně nelze naň nazírat jako na právo absolutní, kterého se každý může kdykoli dovolat erga omnes, neboť je třeba důsledně od sebe odlišit dvě základní roviny, které v sobě toto právo skýtá. První z nich adresuje zákonodárci imperativ, aby při úpravě jakýchkoli právních řízení poskytl kvalitativně dostačující prostor pro samu existenci a uplatnění efektivní právní pomoci, zvláště kvalifikované, resp. aby se v rámci té které úpravy zdržel implementace prvků, které by tento prostor podstatným způsobem narušily nebo mohly narušit. V této poloze je jím třeba rozumět právo na samotnou možnost vyhledat účinnou právní pomoc a nechat se zastupovat před orgány veřejné moci. Druhá rovina pak ztělesňuje subjektivní právo každého na to, aby mu byla kvalifikovaná právní pomoc poskytnuta v případě, že si ji sám bez své viny není schopen opatřit sám. Zákonodárce je povinen zakotvit v právním řádu nástroje, které těmto požadavkům vyhovují, je však oprávněn vázat jejich užití na splnění (ústavně konformních) podmínek, jelikož takové subjektivní právo se nachází ve vzájemném a systematickém vztahu s dalšími právy. Tím je totiž dána, inter alia, i účelnost využití procesních institutů umožňujících ustanovit právního zástupce na žádost účastníka řízení. Nelze v této spojitosti přehlédnout, že takový přístup k právu na právní pomoc akcentuje i judikatura ústavních soudů dalších zemí, které jsou Úmluvou vázány (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu Ruské federace z 27. března 1996 N 8-P [SZ RF, 1996, N 15, čl. 1768], z 25. října 2001 N 14-P [SZ RF 2001, N 48, čl. 4551]).
V posuzovaném případě tedy nelze právo na právní pomoc interpretovat jako nárok na to, aby tato byla poskytnuta na žádost vždy z rozhodnutí soudu a bezplatně. Jde-li o posouzení toho, zda příslušné zákonné podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů jsou v případě stěžovatelky naplněny, spadá tato otázka do kompetence obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu. Jeho úlohou je toliko posoudit, zda obecné soudy ve věci stěžovatelky postupovaly způsobem souladným s ústavním pořádkem, tedy zda při interpretaci jednoduchého práva správně zohlednily význam, resp. dopad předmětného základního práva, zda při jeho aplikaci nepostupovaly svévolně, to jest, zda důvody zamítnutí žádosti opřely o některý ze zákonných důvodů a jejich rozhodnutí se nevyznačuje extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Jak již bylo referováno, z napadených usnesení prima facie vyplývá, že k takovým excesům nedošlo. Je proto evidentní, že argumentace stěžovatelky nemůže ve světle řečeného obstát.
Krom obecné námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces v důsledku zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, nevznáší stěžovatelka žádné další ústavněprávně relevantní výhrady k postupu obecných soudů. Veškerou svou argumentaci drží výhradně v rovině podústavního práva, když polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. K tomu jest poznamenat, že Ústavnímu soudu z důvodů, které byly nastíněny výše, nepřísluší hodnocení námitek, jež v ústavním právu nemají původ nebo které nejsou s ústavním právem nikterak provázány.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu