ECLI:CZ:US:2011:2.US.2310.11.1
sp. zn. II. ÚS 2310/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. K., zastoupeného Mgr. Vladimírem Dvořáčkem advokátem se sídlem Pekařská 13, Brno 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 4. 2011 č. j. 3 Tdo 402/2011-23 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010 č. j. 3 To 87/2010-1416, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2010 sp. zn. 39 T 10/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona, (účinného do 31. 12. 2009), za což byl odsouzen podle §250b odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně bylo v záhlaví citovaným usnesením vrchního soudu podle §256 trestního řádu zamítnuto a následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že v daném případě neaplikovaly zásadu "in dubio pro reo", přestože pro tento postup byly splněny podmínky. V této souvislosti uvádí, že proti závěrům soudů stojí řada důkazů a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1542/02 namítá, že v takové situaci soudy měly přijmout pro něj příznivější závěr. Stěžovatel dále, dovolávaje se judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, tvrdí, že právní závěry soudů v dané věci jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a skutkový závěr všech soudů vyjádřený ve skutkové větě je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se dopustil jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, zejména uvádění nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Stěžovatel je přesvědčen, že mu obecné soudy odňaly možnost hájit svá práva z hlediska prokazování motivace pro spáchání předmětného trestného činu tím, že mu neumožnily prostřednictvím doplnění dokazování prokázat, že jeho podpisy na daňových přiznáních a účetních závěrkách předložených bance byly zfalšovány. Dle jeho názoru ani nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, jaké byly skutečné a pravé údaje týkající se hospodaření společnosti, a u poškozeného nebylo zjišťováno, jaké byly podmínky pro poskytnutí úvěru v daném případě. Proto nebylo možno v souladu se stanoviskem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 posoudit, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá námitky, které již v celém rozsahu uplatnil v odvolání a v dovolání. Jejich odůvodnění je obsahově totožné s argumentací obsaženou v těchto opravných prostředcích a směřuje výhradně proti hodnocení důkazů a vyvozeným skutkovým zjištěním ze strany soudů prvního a druhého stupně, přičemž podstatná část textu ústavní stížnosti se zcela shoduje s textem dovolání. Stěžovatel se tak prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však Ústavní soud postavil do role další, v pořadí již čtvrté soudní instance, která mu nepřísluší, neboť, jak již bylo řečeno, jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud proto není oprávněn skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by shledal, že právní závěry učiněné soudem jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, SbNU, sv. 3, nález č. 34).
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Jak je patrno z odůvodnění předložených rozhodnutí, soud prvního stupně si v průběhu řízení opatřil potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu, které vzájemně dostatečně konfrontoval, při respektování zásad stanovených pro hodnocení důkazů vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění rozsudku soud srozumitelně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil, a řádně zdůvodnil právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil a v napadeném usnesení, na něž lze stěžovatele plně odkázat, se podrobně vypořádal se všemi jeho námitkami uplatněnými v odvolání.
Pokud jde o v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatel projednávanou ústavní stížností rovněž napadá, je nutno konstatovat, že podání neobsahuje žádné konkrétní námitky, jimiž by stěžovatel oponoval závěrům dovolacího soudu. V ústavní stížnosti pouze uvádí zcela totožné argumenty, které uplatňoval v dovolání a k nimž se Nejvyšší soud již detailně vyjádřil. Dovolací soud se především pečlivě zabýval námitkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, s níž se vyčerpávajícím způsobem vypořádal ve svém usnesení, a jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud proto nemá důvod se k této otázce duplicitně vyjadřovat a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení (str. 6 - 7).
Ohledně zásady in dubio pro reo lze pouze doplnit, že toto pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. V projednávané věci však soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že uvedenou zásadu nepoužily.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud nemá důvod z ústavněprávního hlediska zpochybňovat závěry obecných soudů, které jsou dostatečně odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení. Pokud s nimi stěžovatel nesouhlasí, nelze samu tuto skutečnost v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu