ECLI:CZ:US:2011:2.US.2471.10.1
sp. zn. II. ÚS 2471/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 3. března 2011 sp. zn. II. ÚS 2471/10 ve věci ústavní stížnosti 1. B. G. a 2. V. G. proti potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 318/2010-675 ze dne 28. července 2010 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 41 P 21/2009 ze dne 12. dubna 2010 o nařízení předběžného opatření, jímž bylo B. G. uloženo zdržet se vycestování s nezletilou V. G. mimo území České republiky do právní moci rozhodnutí téhož soudu o úpravě poměrů nezletilé pro dobu do a po rozvodu manželství, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a E. G. jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
1. Ústavní stížnost se zamítá.
2. Návrh stěžovatelů na náhradu nákladů řízení se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. srpna 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž bylo usnesením soudu prvního stupně 1. stěžovateli (dále též jen "otec") uloženo zdržet se vycestování s 2. stěžovatelkou (dále jen "nezletilá") mimo území České republiky do právní moci rozhodnutí téhož soudu o úpravě poměrů nezletilé pro dobu do a po rozvodu manželství a usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání otce potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatelé tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo jako občanů Francouzské republiky pobývat na jejím území a kdykoliv se tam vrátit, zaručené Všeobecnou deklarací lidských práv, Evropskou úmluvou o občanství (správně Evropskou úmluvou o státním občanství, vyhlášenou pod č. 76/2004 Sb.m.s.) a čl. 8 Lisabonské smlouvy (správně Smlouvy o Evropské unii v konsolidovaném znění, 2010/C 83/01), právo volného pohybu osob podle čl. 39-48 Smlouvy o založení Evropských společenství (správně nyní čl. 45-54 Smlouvy o fungování Evropské unie v konsolidovaném znění, 2010/C 83/01) a základní práva podle čl. 29 Úmluvy o právech dítěte, podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 4 a 96 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že je právem nezletilé i v jejím zájmu, aby se stýkala se svými francouzskými příbuznými (některými ve velmi pokročilém věku), seznamovala se s bohatou kulturou Francie a jezdila do Francie k moři. Navíc je nyní ve věku klíčovém pro správné a přirozené osvojení francouzského jazyka. Proto není možné čekat na konec soudního řízení, který může s ohledem na vadnou kvalitu provedených znaleckých posudků nastat až za několik let. Jsou rozváděny konkrétní situace, v nichž matka vzdor předchozímu souhlasu náhle a neočekávaně zamezila styku nezletilé s jejími francouzskými příbuznými. Napadená rozhodnutí jsou tedy v rozporu s právem na volný pohyb osob v rámci Evropské unie a s právem nezletilé na výchovu zaměřenou na posilování úcty k vlastní kultuře, jazyku a hodnotám země původu. Dochází rovněž ke zvýhodňování matky, která není nijak omezována v možnosti cestovat s nezletilou, a na rozdíl od otce není v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nabádána k takovému postupu, který by přispěl k co nejrychlejšímu konečnému rozhodnutí ve věci. Stěžovatel rovněž namítá, že rychlost řízení není sama o sobě smyslem soudního řízení, aby byl v důsledku ní otec nucen přistoupit na matčiny podmínky týkající se výživného. Jde totiž především o ochranu práv nezletilé, která musí být ze strany soudů poskytována v kterémkoliv okamžiku soudního řízení, a není tudíž možné, aby byla tato ochrana odepřena jen kvůli nátlaku matky na otce. Tím spíše, že v dané fázi vývoje nezletilé může mít takové omezení negativní vliv na celý její další život. V daném případě tedy byla soudní moc uplatněna mimo zákonný rámec, neboť napadenými rozhodnutími došlo k porušení práv, která jimi měla být chráněna.
3. Současně bylo s odkazem na §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrženo, aby byla České republice uložena povinnost nahradit stěžovatelům jejich náklady zastoupení v řízení před Ústavním soudem s ohledem na to, že jejich práva měla být ochráněna odpovídajícími prostředky již v řízení před obecnými soudy, a pokud by obecné soudy napadená rozhodnutí nevydaly, nedošlo by ani ke vzniku těchto nákladů.
4. Konečně stěžovatelé navrhli, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí s tím, že takový odklad není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jejich výkon by pro ně znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při jejich výkonu může vzniknout České republice.
II.
Rekapitulace vyjádření účastníků řízení
5. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
6. Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí. Obsah ústavní stížnosti tvoří podle něj převážně polemiku s právním názorem obecných soudů a nesouhlas s jejich závěry. Důvody pro odepření možnosti stěžovatele vycestovat s nezletilou jsou podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž odkazuje. Toto rozhodnutí považuje za souladné s principem, že dokud trvá společná péče rodičů o dítě, rozhodují o podstatných záležitostech (mezi něž řadí i vycestování ze státu trvalého bydliště) oba rodiče.
7. Obvodní soud pro Prahu 10 toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že jsou v něm uvedeny důvody, proto které bylo předběžné opatření nařízeno.
8. Matka navrhla odmítnutí ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření se nejprve obšírně zabývala průběhem řízení, vzájemnými vztahy a tvrzeními a jednotlivými událostmi v rámci péče o nezletilou. Konkrétně napadená rozhodnutí považuje za logická, jasná, přesvědčivá a nerozporná s Úmluvou o právech dítěte. Podle ní zaručuje dítěti i právo na ochranu před nezákonným přemísťováním do zahraničí, a to zcela v souladu i s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (vyhlášenou pod č. 34/1998 Sb.). Poukazuje přitom na to, že ji stěžovatel opakovaně uvědomoval, že hodlá s nezletilou odjet do Francie a soudní spory budou poté probíhat tam. Matka nemá nic proti tomu, aby stěžovatel navštívil s nezletilou příbuzné ve Francii či s ní vycestoval kamkoliv jinam poté, co bude úprava poměrů k nezletilé pravomocně ukončena.
9. Na vyjádření matky reagoval bez vyzvání sám první stěžovatel. Ve svém podání snesl na sedmnácti stranách výhrady, a to s poukazem na jednotlivé důkazy provedené v řízení, které současně přiložil.
III.
Skutková východiska
10. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 41 P 21/2009, z něhož zjistil, že matka podala dne 9. dubna 2009 návrh na úpravu práv a povinností k nezletilé pro dobu před a po rozvodu manželství. Uvedla v něm, že nezletilá má jak státní příslušnost České republiky, tak i státní příslušnost Francouzské republiky. Domáhala se svěření nezletilé do své péče s ohledem na zájmy a věk nezletilé i na to, že je nezletilá na ni velice citově vázána a stěžovatel by pro pracovní vytížení nebyl schopen zajistit řádnou péči. Při prvním ústním jednání, konaném dne 11. června 2009, stěžovatel souhlasil se svěřením nezletilé do péče matky, a zopakoval to ve vyjádření ze dne 26. června 2009, koncipovaném jeho právní zástupkyní. Poté, co otec změnil osobu svého zástupce, navrhl podáním ze dne 23. října 2009 svěření nezletilé do střídavé péče, kde současně poukazoval na snahu matky omezit kontakty stěžovatele s nezletilou tím, že se odstěhovala s nezletilou do Olomouce. Podáním ze dne 2. prosince 2007, motivovaným absencí dohody stran styku stěžovatele s nezletilou v době Vánoc, navrhl vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá svěřena do střídavé péče. Tento návrh byl zamítnut usnesením ze dne 4. prosince 2009. Při ústním jednání, konaném dne 26. ledna 2010, byly matce a její právní zástupkyni uloženy pořádkové pokuty za to, že se nedostavily k jednání. Toto rozhodnutí bylo k odvolání změněno usnesením odvolacího soudu ze dne 12. dubna 2010 tak, že pořádkové pokuty uloženy nebyly. Současně byl konstatován zápis odboru sociální pomoci Magistrátu města Olomouce o tom, jak matka neumožnila stěžovateli setkat se s nezletilou při jeho návštěvě v době Vánoc. Podáním ze dne 8. února 2010 navrhl otec vydání předběžného opatření, kterým by mu byla nezletilá svěřena v šesti případech v období od února do května vždy od středy do neděle. Návrh byl motivován neochotou matky vydat nezletilou ke styku se stěžovatelem i k jednání o tomto styku. Souběžně doručeným návrhem se matka domáhala vydání předběžného opatření, kterým by bylo stěžovateli umožněno stýkat se s nezletilou pouze v přítomnosti matky. Tento návrh byl motivován obtěžováním a výhrůžkami stěžovatele, že s nezletilou odjede do Francie a nevrátí se. Usnesením ze dne 11. února 2010 bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo matce uloženo odevzdat otci nezletilou v každém lichém kalendářním týdnu na dobu od pátku do neděle, a návrh matky byl zamítnut. Předběžné opatření bylo k odvolání modifikováno usnesením odvolacího soudu ze dne 12. dubna 2010 tak, že matce bylo uloženo převzít dítě po skončení styku v místě bydliště stěžovatele, a to v době umožňující ještě vlakové spojení s bydlištěm matky.
11. Konečně podáním ze dne 8. dubna 2010 navrhla matka vydání předběžného opatření, které by stěžovateli zakázalo zdržet se po dobu řízení výjezdu s nezletilou do jiného státu bez souhlasu matky. Návrh byl motivován obavami z uskutečnění výhrůžek stěžovatele, že s nezletilou vyjede do Francie a zůstane tam s ní. Tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením, které je napadeno ústavní stížností, a k odvolání stěžovatele bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu, rovněž napadeným ústavní stížností.
12. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 2010 byla nezletilá pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů svěřena do výchovy matky, otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé a bylo rozhodnuto o styku otce s nezletilou a o náhradě nákladů řízení.
IV.
Odklad vykonatelnosti
13. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, avšak důvody pro takový postup neshledal. K nezbytnosti restriktivní interpretace §79 zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení vedených před Ústavním soudem, jednak speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti, z něhož by extenzita takového postupu učinila de facto řádný opravný prostředek. Proto aplikoval Ústavní soud citované ustanovení zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155) aj.].
14. Návrh je odůvodněn jen opisem zákonného ustanovení, proto byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
V.
Závěry
15. Ústavní soud v minulosti vyložil, že možnost vydávat předběžná opatření nezasahuje do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodování o procesním nároku jednoho z účastníků, nikoli o konečné řešení sporu z hlediska hmotného práva. Jedná se přitom o rozhodnutí zatímní a předběžné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu, zajišťuje však, aby konečné rozhodnutí mohlo mít případně vůbec reálný význam [nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) aj.].
16. Pokud mají stěžovatelé v posuzované věci dojem, že jsou v důsledku probíhajícího soudního řízení poněkud omezeni na svých právech, pak se jedná o dojem naprosto oprávněný. Zejména ve vztahu k nezletilé (ale nejen jí) je třeba vyjít z toho, že prostorem svobody je pro ni rodinné prostředí [nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11)]. Ideálním stavem tedy je, pokud muž a žena spojeni v manželství spolu žijí a vychovávají své děti (srov. §2202 CCE). Pokud tento stav neexistuje, musí stát zásadně činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv. V takové situaci může být nejlepší zájem dítěte nalezen někde úplně jinde, než kde ho shledávají rodiče či jeden z nich [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1532/10 ze dne 7. října 2010 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2807/10 ze dne 13. ledna 2011 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V každém případě však dochází k užití státní moci, která minimálně po celou dobu řízení přiměřeně omezuje (z povahy věci logicky musí omezovat) nejen účastníky řízení, nýbrž všechny, kteří se na řízení nějak podílejí (svědci, znalci apod.). Ústavněprávní opodstatněnost omezení základních práv a svobod je tedy dána povinností státu provést spravedlivé řízení v souladu s vlastními pozitivními povinnostmi na poli základních práv a svobod. Ochrana sledovaných práv, k jejichž ochraně je stát pozitivně povinen, je zásadně až výsledkem celého konkrétního řízení, v jehož průběhu mohou, či dokonce musí být práva jednotlivých účastníků omezena, a to přiměřeně ke sledovanému cíli.
17. Pro dosažení sledovaného cíle, pokud jde o rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti, je nezbytné, aby měl možnost efektivně rozhodnout zákonný soudce. V daném případě příslušný soudce toho soudu, v jehož obvodu má nezletilé dítě v souladu se shodnou vůlí rodičů své (poslední) řádné bydliště. Je zásadně rozporné s touto hodnotou, pokud by mělo být dítě některým z rodičů z jakéhokoliv důvodu uneseno jinam. Na ochranu této hodnoty existuje jak instrument Evropské unie (nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003), tak instrument celosvětový (Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášená pod č. 34/1998 Sb.). Těmito instrumenty je pro sledovaný účel zrelativizováno jinak obecně platné právo na svobodu pohybu a pobytu, tedy nejen v rámci Evropské unie.
18. V posuzovaném případě byla napadená rozhodnutí zdůvodněna obavou, že otec nezletilou odveze ke svým příbuzným do Francie a již se s ní nevrátí zpět, a tato obava byla podložena konkrétními skutečnostmi, které obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily. Argumentace stěžovatele použitá v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně se s východisky a závěry obecných soudů naprosto míjí. Napadená rozhodnutí mají legitimní základ a představují přiměřené omezení základních práv a svobod stěžovatelů vzhledem ke sledovanému cíli. Vůbec totiž neomezovaly aktivity stěžovatelů směřující k co nejrychlejšímu meritornímu rozhodnutí, v jehož důsledku by mohly být naplněny všechny hodnoty vztahující se k rozvíjení rodinných vazeb, které jsou zdůrazňovány v ústavní stížnosti.
19. Argumentace absencí rovnosti v právech pak v logice výše uvedeného pomíjí, že zejména otec není vůbec nijak omezen ve svém právu tvrdit nebezpečí z únosu nezletilé matkou a navrhovat vydání přiměřeně obdobného předběžného opatření. Nic na tom nemění, že k rychlému ukončení řízení a především ke vhodnému spolupůsobení na výchovu nezletilé mají napomáhat svým postojem oba rodiče, jak je správně uváděno v ústavní stížnosti. Z průběhu celého řízení, tak, jak bylo popsáno výše, také rozhodně nevyplývá, že by obecné soudy měly snahu matku nějak zvýhodňovat.
20. Ze shora vyložených důvodů tedy nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s takovým procesním postupem souhlasili.
21. Stěžovatelé nebyli v řízení o ústavní stížnosti procesně úspěšní. Ústavní soud neshledal ani jinak důvody pro odchylku od zásady uvedené v §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že si vlastní náklady řízení před Ústavním soudem hradí každý účastník sám. Proto byl návrh na náhradu nákladů řízení (který byl stěžovateli evidentně nesprávně opřen o §83 zákona o Ústavním soudu) odmítnut jako zjevně neopodstatněný.