ECLI:CZ:US:2011:2.US.2551.11.1
sp. zn. II. ÚS 2551/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. A. N., zastoupeného Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem advokátní kanceláře Váňa, Kapalín & partneři, se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 46/2011 ze dne 23. června 2011 a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 8 VZV 5/2010-684 ze dne 2. června 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 24. srpna 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením státního zástupce ponechán ve vazbě z útěkového a předstižného důvodu a usnesením obecného soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 Ústavy České republiky.
2. Z předložených kopií listin a z vlastní předešlé rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. V tomto řízení byl stěžovatel usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. listopadu 2010 vzat do vazby z útěkového a předstižného důvodu a současně nebyly přijaty instituty nahrazující vazbu (ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení stížnostního soudu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením sp. zn. III. US 408/11 ze dne 21. dubna 2011). V této vazbě byl ponechán nejprve usnesením státního zástupce ze dne 14. února 2011 (ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení stížnostního soudu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením sp. zn. III. US 1113/11 ze dne 5. května 2011) a následně usnesením státního zástupce, jež je napadeno nyní podanou ústavní stížností.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně napadá závěry o existenci vazebních důvodů, a to jak s ohledem na to, že skutkově nejsou dány, tak i pro rozpor závěrů obecného soudu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu. Ve vztahu k vazbě útěkové namítá, že jediným důvodem pro její trvání je hrozba vysokého trestu, přičemž je ovšem ignorován vývoj důkazní situace jak co do vlastní důvodnosti trestního stíhání, tak i co do výše škody, jež odůvodňuje právní kvalifikaci, a tím i přípustnou délku vazby. Podobně není přihlíženo k existujícím rodinným vazbám, že stěžovatel ani jeho rodinní příslušníci nemají cestovní pasy, že nedisponuje finančními prostředky, jež by mu útěk a pobyt v cizině umožnily, a tomu, že se před vzetím do vazby vždy na výzvu policejního orgánu dostavoval, ačkoliv věděl, že již v dané trestní věci probíhá řízení. Tím vším je podle stěžovatele snižována obava z jeho útěku. Vytýká obecnému soudu, že spekuluje o možnosti ilegálního obstarání cestovního pasu, přestože o tom neexistuje žádní indicie. Ve vztahu k vazbě předstižné argumentuje, že již nedisponuje takovým postavením, aby se vytýkané činnosti mohl dopustit. Úvahy o potřebě získání výdělku z trestné činnosti s ohledem na rodinné výdaje, jež nejsou kryty příjmy, označuje rovněž za spekulace navíc založené na deformovaném hodnocení důkazů. Rozebírá vlastní příjmovou situaci (a příjmy své manželky) s tím, že všechny rodinné výdaje byly při zodpovědném plánování kryty, ovšem neumožňovaly tvorbu rezerv, jako např. pro situaci aktuálního výpadku příjmů. Obecnému soudu vytýká konečně i to, že se nezabýval možností nahradit vazbu jinými instituty. Vedle toho namítá, že původně byly úkony trestního řízení pro zcela jiná plnění, než pro která bylo následně zahájeno trestní stíhání, které bylo zahájeno až na základě výsledků prohlídky kanceláří obchodní společnosti CENTRAL GROUP a. s., což považuje za rozporné se zásadami právního státu. Konečně stěžovatel poukazuje na rozdílný přístup policejního orgánu k obviněným, v čemž spatřuje rozpor s principem přiměřenosti. Přísný postup vůči své osobě vysvětluje averzí, již vyvolal podáním trestního oznámení na policejního radu vyšetřující daný případ a dozorujícího státního zástupce s podezřením o převzetí úplatku od zástupců konkurenční firmy za účelem vyšetřování obchodní společnosti, v níž stěžovatel působil. Důkazní materiál byl tedy shromážděn podjatými orgány.
4. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práva a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
7. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.).
8. Z napadených rozhodnutí, zejména z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu, zcela zřetelně vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje svoji argumentaci uplatněnou v předchozím řízení (zčásti dokonce i o argumentaci uplatněnou v řízení o předchozích ústavních stížnostech), s níž se orgány veřejné moci vypořádaly. V části, která toto opakování přesahuje, se prakticky jedná o polemiku, která sama o sobě nikdy není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.). Z odůvodnění napadených rozhodnutí logicky a vnitřně konzistentně vyplývají úvahy o posilování důvodnosti obvinění (vedoucí k brzkému podání obžaloby) i konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazebních důvodů a nezbytnost vazby.
9. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že pouhý odkaz na zákonnou trestní sazbu, jíž je ohrožen, nemůže být útěkovým důvodem vazby. Avšak i ze stěžovatelem uváděných dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu jasně vyplývá, že útěkový důvod vazby může být dán samotnou výhradní existencí hrozby vysokého trestu, pokud plyne z konkrétních okolností daného případu. Právě existencí této hrozby, plynoucí z rozsahu, délky trvání, počtem zapojených osob a rolí stěžovatele ve vytýkané činnosti se oba orgány veřejné moci důsledně zabývaly. Obecný soud přesvědčivě vyložil, že se stěžovatel ve svém životě poprvé nachází v situaci, kdy je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, což vyvolává obavy z jeho útěku, aniž by bylo relevantní překážkou to, že má v tuzemsku zázemí a rodina odevzdala cestovní pasy. Další úvahy obecného soudu stran možnosti stěžovatele získat cestovní pas ilegálně jsou nepochybně spekulativní, ovšem v rámci relevantních úvah evidentně nadbytečné, a tudíž nezpůsobilé zasáhnout do práv stěžovatele.
10. Úvahy o existenci předstižného důvodu vazby pak plynuly dle závěrů obou orgánů veřejné moci z povahy vytýkané činnosti a role stěžovatele v ní. Podle obecného soudu totiž právě znalosti a zkušenosti nebrání stěžovateli v tom, aby vytýkanou činnost opakoval obdobným způsobem i bez postavení, které měl dříve. Nad tuto zásadní úvahu pak odvolací soud z listin předložených stěžovatelem (skypová komunikace s manželkou) vyvodil, že výdaje rodiny překračovaly doložené příjmy, jež tedy patrně musely být dorovnávány z jiného zdroje příjmů.
11. Konečně se orgány veřejné moci zabývaly detailně i průběhem vyšetřování a dospěly k závěru, že jsou prováděny řádně a bez průtahu veškeré procesní úkony tak, aby přípravná fáze trestního stíhání mohla být ukončena do konce června, přičemž vyloučení institutů nahrazujících vazbu bylo obecně vyloučeno již v rozhodnutí vzetí stěžovatele do vazby a obecný soud jasně uvedl, že se od té doby procesní situace nezměnila. Písemní slib, který stěžovatel podal souběžně se stížností, obecný soud výslovně postoupil v souladu s procesním předpisem státnímu zástupci k dalšímu řízení.
12. Lze tedy uzavřít, že argumentace stěžovatele je zčásti nepřípadná, zčásti nedosahuje ústavněprávní relevance a zčásti se vůbec netýká předmětu řízení, tj. pokračování vazby.
13. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu