ECLI:CZ:US:2011:2.US.257.11.1
sp. zn. II. ÚS 257/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem Advokátní kanceláře Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu Praha ze dne 21. 12. 2010 č.j. 55 Co 567/2010-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2009 č.j. 11 C 527/2008-50 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí na zaplacení zadostiučinění ve výši 1 900 Kč a bylo mu uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 8 211 Kč. Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel ústavní stížnost, které bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 vyhověno a nákladový výrok byl zrušen.
Po vydání nálezu Ústavního soudu stěžovatel žalobu upravil a požádal o náhradu nákladů v řízení před Ústavním soudem a v novém následném řízení u soudu prvého stupně. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo rozhodnuto, že (I.)změna žaloby se nepřipouští a (II.) že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud stěžovatele poučil, ze proti výroku ad II. může podat odvolaní. Usnesením Městského soudu Praha ze dne 21. 12. 2010 bylo odvolání stěžovatele bez věcného projednání odmítnuto s tím, že ve věci byl zcela neúspěšný a že nákladovým výrokem nebyla stěžovateli způsobena žádná újma, proto žalobce není subjektivně legitimován k podání odvolání proti nákladovému výroku.
Stěžovatel namítá, že soud prvého stupně mu právo na odvolání proti výroku ad II. usnesení ze dne 29. 6. 2010 výslovně přiznal, ale odvolací soud mu toto právo odepřel a odvolání vůbec věcně neprojednal. Navíc z napadeného usnesení lze dovodit, že odvolací soud by právo na odvolání přiznal žalované straně, ale nikoli stěžovateli. Stěžovatel ale pokládá za nepřípustné, aby právo na odvolání měla pouze jedna strana sporu.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Z připojeného spisu Ústavního soudu ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č.j. 11 C 527/2008-61 ze dne 29. 6. 2010 v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS. 3246/09, byť s odůvodněním nekorespondujícím s odůvodněním tohoto nálezu, výrokem II. rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výrokem I. rozhodl, že se nepřipouští změna žaloby ze dne 25. 5. 2010, neboť požadavek stěžovatele na uložení povinnosti žalovanému vrátit mu částku 8 211 Kč (představující náklady řízení, jež stěžovatel již zaplatil na základě výroku jmenovaného soudu, který byl posléze zrušen výše uvedeným nálezem Ústavního soudu), vyhodnotil jako žalobu o vydání bezdůvodného obohacení, jejíž posouzení by si vyžádalo další dokazování. V odvolání stěžovatel namítal, že výrok soudu je neúplný, neboť bylo rozhodnuto o nákladech žalovaného, nikoliv žalobce (stěžovatele), dále nebylo rozhodnuto o nákladech řízení před Ústavním soudem a o nákladech v novém řízení před soudem prvého stupně. Samostatný návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí ohledně požadovaných nákladů řízení před Ústavním soudem a nákladů řízení vedeného v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu nepodal. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele odmítl dle ust. §218 písm. b) o.s.ř. s odůvodněním, že stěžovatel není subjektivně legitimován k podání odvolání do nákladového výroku, neboť mu jím nebyla způsobena žádná újma. Námitkami stěžovatele ohledně neúplného rozhodnutí soudu prvého stupně se nezabýval.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zák.).
Opravným procesním prostředkem je od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut, koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek, má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o.s.ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měl dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost má totiž pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tedy plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2011
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj