ECLI:CZ:US:2011:2.US.2817.11.1
sp. zn. II. ÚS 2817/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011, č. j. 9 As 29/2011-155 a č. j. 9 As 30/2011-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozsudků s tím, že nepřípustně zasahují jeho základní práva garantovaná Litinou základních práv a svobod a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Napadenými výroky předmětných rozhodnutí byla stěžovateli, jakožto ustanovenému zástupci, přiznána odměna za poskytnuté právní služby ve výši 4.800 Kč, resp. 2.400 Kč. Výrok je v obou případech stručně zdůvodněn odkazem na příslušná ustanovení procesního předpisu a je připojen výpočet náhrady. V prvém případě soud určil, že odměna náleží za dva úkony právní služby - převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé - po 2.100 Kč a připočetl 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů. Ve druhém rozsudku postupoval stejně, přiznal ale odměnu a náhradu hotových výdajů pouze za jeden úkon právní služby s tím, že písemné podání (týkající se věci samé) v daném případě bylo totožné s písemným podáním učiněným v rámci kauzy předchozí.
Stěžovatel považuje postup soudu za chybný. Uvádí, že v rámci každého řízení učinil dva úkony právní služby - převzal a připravil zastoupení a vypracoval podání ve věci samé. Především však nebyla odměna navýšena o 20% DPH, ačkoliv je stěžovatel plátcem této daně a musí ji z odměny odvést. Soud jej v průběhu řízení ani obvyklým způsobem nevyzval k vyčíslení nákladů a sdělení, zda je či není plátcem DPH, ani se tuto skutečnost nepokusil sám zjistit. Přitom stěžovatel osvědčení o registraci plátce DPH k Nejvyššímu správnímu soudu zasílal v souvislosti s jiným řízením naposledy den před vydáním napadených rozsudků. Stěžovatel je přesvědčen, že mu náleží za obě řízení odměna za dva plnohodnotné úkony právní služby navýšená o daň z přidané hodnoty. Stěžovatel připomíná, že sféra autonomie jeho vůle byla omezena - byl k poskytnutí právní služby ustanoven - a je žádoucí, aby stát toto omezení kompenzoval. Rozhodně není spravedlivé, aby tyto náklady společnosti nesl stěžovatel sám.
Z již bohaté judikatury Ústavního soudu vztahující se k tématu zřetelně vyplývá, že jeho přístup k přezkumu výroků o nákladech řízení do jisté míry specifický; ostatně stěžovatel si toho je dobře vědom, neboť v tomto směru stěžejní úvahy ve svém podání cituje. Jde v porovnání s meritem řízení o nárok podružný, jakkoliv se může účastníka (či případně jeho zástupce) nepříjemně dotknout. Ústavní soud zde proto zasahuje jen v mimořádných případech svévolného rozhodování či extrémní nespravedlnosti. A naopak ještě silněji než v jiných případech zde platí teze, že ne každá nezákonnost znamená zásah do základních práv, který by bylo nutno napravovat derogačním rozhodnutím Ústavního soudu.
Pokud jde o nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby, neshledává Ústavní soud na napadeném rozsudku žádnou závadu. Nejvyšší správní soud v odůvodnění vyložil, jaká úvaha jej k tomuto rozhodnutí vedla a úkolem Ústavního soudu není jeho názor usměrňovat či napravovat. Jak konstatoval sám stěžovatel, Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nad činností obecných soudů nevykonává dozor.
Na druhou stranu soud nepostupoval správně, nezohlednil-li při určení výše odměny za poskytnuté právní služby skutečnost, že stěžovatel je plátcem DPH, přesněji řečeno nedal-li mu možnost tuto skutečnost doložit. Z procesního předpisu přitom jednoznačně plyne, že za těchto okolností se přiznaná odměna a náhrady o příslušnou sazbu daně zvyšují. Nejde však o nějaké zásadní pochybení, které by vyžadovalo ingerenci Ústavního soudu. S aplikací a interpretací ustanovení o navyšování nákladů řízení o DPH nevznikají aplikační či interpretační pochybnosti a nic nenasvědčuje tomu, že by soud přiznanou částku o daň nenavýšil svévolně, tedy kvůli osobě stěžovatele. Ze strany Nejvyššího správního soudu jde o nedopatření či pochybení, které ale vzhledem k míře, jakou byl stěžovatel ve svých právech dotčen, není natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; částka, která v daném případě odpovídá nepřiznané dani, činí necelých 1.500 Kč, je tedy toliko bagatelní. Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro stěžovatele. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu