ECLI:CZ:US:2011:2.US.2905.10.1
sp. zn. II. ÚS 2905/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 4 Ads 83/2009, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 41 Cad 183/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 6. 10. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterým je garantováno právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, a čl. 36 Listiny, podle kterého se může každý, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.
Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Brně domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 10. 2008, č. 400 322 401/428, kterým mu byl přiznán starobní důchod jako českému občanovi. Stěžovatel se narodil v roce 1940 na území dnešní České republiky, kde bydlel a pracoval do roku 1980. Tehdy se oženil a přestěhoval na Slovensko. Jako vyučený horník pracoval nejprve v uhelných dolech v Rosicích u Brna, poté 10 let v Uranových dolech v Dolní Rožínce, a po přestěhování na Slovensko od roku 1980 do roku 1983 pracoval u firmy Uranopress Spišská Nová Ves. Od 1. 12. 1984 do 31. 12. 1992 byl zaměstnán u zaměstnavatele "Slovenské liečebné kúpele Štós š.p.". Od 15. 3. 1983 byl uznán částečně invalidním pro následky choroby z povolání a od 17. 3. 1994 byl uznán plně invalidním ze všeobecných příčin, přičemž částečná invalidita z titulu choroby z povolání dále trvala. Počínaje dnem 17. 1. 2001 získal zpět občanství České republiky. Stěžovatel v řízení před krajským soudem namítal nesprávný výpočet českého starobního důchodu, a to proto, že podle jeho názoru nebyla zohledněna doba pojištění za roky 1978 až 1982 a jeho nemoc z povolání a následná úhrada za ztrátu na výdělku. V tom mu ale soud nedal za pravdu a podanou žalobu zamítl. Ke sporné otázce uvedl, že tuto musí řešit se slovenským nositelem pojištění.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítl, že jako český občan má nárok na český důchod a nemůže být odkazován na jednání s jiným nositelem pojištění. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Uvedl, že o nároku na starobní důchod musí rozhodnout ta smluvní strana, která je k tomu podle čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. 10. 1992, publikované pod č. 228/1993 Sb., zavázána. Z toho důvodu označil postup krajského soudu za správný.
V ústavní stížnosti, která směřuje proti oběma výše uvedeným rozsudkům obecných soudů, opakuje stěžovatel svoji argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy. Tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho základních práv, jak uvedeno shora, a navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před správními orgány a soudy. Pokud se tedy (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy všemi námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a své závěry důkladně a srozumitelným způsobem odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vyložily, proč považují postup České správy sociálního zabezpečení v daných souvislostech za správný. Ústavní soud na tomto výkladu neshledává nic protiústavního.
Ústavní soud dále poznamenává, že čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. 10. 1992, publikované pod č. 228/1993 Sb., představuje úpravu rozdělení podílu obou nástupnických států na úhradě důchodu, nedotýká se ale chráněné ústavně právní pozice občana České republiky, plynoucí z judikatury Ústavního soudu (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04, IV. ÚS 158/04, IV. ÚS 301/05, IV. ÚS 298/06, I. ÚS 365/05, II. ÚS 156/06, IV. ÚS 228/06, I. ÚS 366/05, I. ÚS 257/06, I. ÚS 1375/07 i Pl. ÚS 4/06). Na tomto základě dochází k dorovnání tzv. Slovenských důchodů českým občanům. Tomu odpovídá názor obou soudů, že o nároku na starobní důchod musí rozhodnout ta smluvní strana, která je k tomu citovanou smlouvou zavázána, což je v případě stěžovatele slovenská strana. Česká strana rozhoduje pouze o případném dorovnání, přičemž musí vycházet z podkladů potvrzených druhou smluvní stranou.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu