ECLI:CZ:US:2011:2.US.2919.10.1
sp. zn. II. ÚS 2919/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 10. března 2011 sp. zn. II. ÚS 2919/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů C. D. a B. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. června 2010 č. j. 36 Co 127/2008-201 ve věci náhrady za užívání společné věci mezi podílovými spoluvlastníky, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a V. H. a S. H. jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. června 2010 č. j. 36 Co 127/2008-201 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. června 2010 č. j. 36 Co 127/2008-201. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejich základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a do základního práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelé v postavení žalobců uplatnili před obecnými soudy pohledávku, původně ve výši 180 000 Kč, z titulu vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky podle §137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák."). Předmětem spoluvlastnictví byl areál sloužící ke zpracování dřeva, přičemž stěžovatelé byli vlastníky jedné ideální poloviny a dalšími spoluvlastníky také z jedné ideální poloviny byli manželé H. (dále jen "žalovaní"). Protože areál užívali pouze žalovaní, domáhali se stěžovatelé svého podílu na právech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci ve formě finančního vyrovnání, a to za období tří roků od podání žaloby. Hodnotu užívání odvozovali od ceny, za kterou by bylo možné předmět spoluvlastnictví pronajmout, a z takto vykalkulované částky požadovali jednu polovinu. Vycházeli přitom z toho, že mezi nimi na straně jedné a žalovanými na straně druhé nebyla uzavřena žádná dohoda o užívání předmětu spoluvlastnictví, a proto kvalifikovali svůj nárok po právní stránce jako bezdůvodné obohacení.
3. Následně při prvním jednání u soudu upravili svá skutková tvrzení tak, že se žalované částky domáhají za období dvou roků od podání žaloby, a současně upravili způsob výpočtu tak, že se i za takto upravené žalované období domáhali dále částky 180 000 Kč. V průběhu řízení, po vypracování znaleckého posudku, stěžovatelé upravili žalobu ještě jednou, a sice tak, že s ohledem na promlčení požadovali na žalovaných bezdůvodné obohacení za období od 22. září 2001 do 22. září 2003, kdy byla podána žaloba, a za období od podání žaloby do 22. července 2006, celkem 153 700 Kč. Soud tuto změnu žaloby připustil usnesením, které je zaznamenáno v protokole o jednání ze dne 2. listopadu 2007 na č. l. 114 spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 18 C 260/2003. Poté ve věci rozhodl Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 18 C 260/2003-117, který z větší části žalobě vyhověl, a pokud jde o právní základ nároku, uvedl, že žalovaní obdrželi plnění bez právního důvodu, což je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, co bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat, poskytuje se, jak výslovně upravuje §458 odst. 1 věta druhá obč. zák., peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení.
4. Pokud jde o další průběh řízení, šlo pak vždy jen o výši plnění, nikoliv o právní základ nároku. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně se odvolali žalovaní. O jejich odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. února 2009 č. j. 36 Co 127/2008-178 tak, že zčásti rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zčásti ho změnil tak, že žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podali dovolání stěžovatelé a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010 č. j. 28 Cdo 3316/2009-191 jim bylo vyhověno a rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud se odvolal na svoji judikaturu, konkrétně rozsudek ze dne 22. února 2001 sp. zn. 25 Cdo 2616/99, z jehož odůvodnění uvedl, že "v případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno.". Nejvyšší soud tedy setrval na stanovisku, že právním základem žalobou uplatňovaného nároku je bezdůvodné obohacení. V intencích tohoto názoru pak v dalším řízení jednal a rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který vynesl ústavní stížností napadený rozsudek.
II.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve namítají porušení práva na spravedlivý proces. Upozorňují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 (pozn. v ústavní stížnosti chybně uvedeno II. ÚS 4171/05 ), ze kterého citují celou právní větu. Uvádějí, že rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny obecné soudy včetně Nejvyššího soudu. Posouzení právního základu nároku není podle stěžovatelů pouze "akademickou otázkou", ale má význam např. pro promlčení a také pro vyčíslení výše pohledávky, a v tomto směru se odvolávají na monografii M. Králíka: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku, Praha, C. H. BECK 2008. V nerespektování nálezu Ústavního soudu spatřují porušení čl. 36 Listiny. V ústavní stížnosti pak dále podrobně rozvádějí své výhrady ke způsobu vyčíslení výše jimi uplatňovaného nároku a zpochybňují postup odvolacího a dovolacího soudu v otázce snížení náhrady za užívání celého areálu s odůvodněním, že část areálu neužíval žádný ze spoluvlastníků. Připouští sice možnost snížení náhrady z tohoto důvodu, ale nesouhlasí s tím, že toto snížení bylo vztaženo na celý areál, a nikoliv jen na ty části, které nebyly užívány vůbec. Z toho dovozují, že došlo k zásahu do jejich vlastnického práva, a tedy k porušení čl. 11 Listiny.
III.
6. Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastníky. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci na výzvu nereagoval.
7. Vedlejší účastníci se sice k ústavní stížnosti vyjádřili, avšak Ústavní soud nemohl k jejich vyjádření přihlížet, neboť tak učinili bez zastoupení advokátem, ačkoli byli ve výzvě řádně poučeni, že se musí nechat zastoupit advokátem.
8. Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 18 C 260/2003, s jehož obsahem se seznámil.
IV.
9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 471/05 ze dne 22. 2. 2006 (N 43/40 SbNU 355, dostupném rovněž na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) zaujal stanovisko k otázce plnění za užívání předmětu podílového spoluvlastnictví podílovým spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu na společné věci, a to v tom smyslu, že nejde o bezdůvodné obohacení. V právní větě tohoto nálezu uvedl, že "bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Pokud se podílový spoluvlastník domáhá náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníkovi z toho důvodu, že užívá společnou věc nad rámec svého podílu na společné věci bez dohody s ním, jde o nárok, který se opírá o zákonné ustanovení §137 odst. 1 obč. zák., ze kterého vyplývá, v jakém rozsahu se ten který podílový spoluvlastník podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nárok, který se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Ustanovení o bezdůvodném obohacení mají povahu kogentní, a nelze je proto nepřípustným způsobem extenzivně vykládat. Takový výklad se dostává do extrémního rozporu se smyslem a účelem těchto ustanovení. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že výklad jednoduchého práva, který je v extrémním rozporu s kogentním ustanovením zákona, znamená porušení práva na spravedlivý proces". Tento názor Ústavního soudu nebyl rozhodnutím pléna překonán, a proto platí a je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") závazný pro všechny orgány i osoby.
10. K precedenční závaznosti svých nálezů, jejich respektování (či nerespektování) obecným soudem či možnosti jim konkurovat svými úvahami se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), v němž uvedl, že "ačkoliv mají nálezy Ústavního soudu precedenční účinky, není porušením čl. 89 odst. 2 Ústavy takový výjimečný postup obecného soudu, jenž právní názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat, pakliže je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat".
11. V dané věci se Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 vůbec nezabýval. Přitom nerespektování právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu, ze strany orgánu veřejné moci zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191): "vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který musí být odůvodněn, a v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu, uvedený v odůvodnění takového nálezu, není bez jakéhokoliv právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny základních práv a svobod či odpovídající mezinárodní úmluvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Z toho vzniká dopad na pocit právní jistoty občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu, a jí musí odpovídat i chování právního státu, které je nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale je také spravedlivé".].
12. Nezávislost soudu nezakládá možnost konat svévolně. Postup Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci v posuzované věci se nerespektováním nálezové judikatury Ústavního soudu ocitl v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), jakož i kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny).
13. Vzhledem k tomu, že v právní praxi se v souvislosti s nálezem sp. zn. I. ÚS 383/05 objevily různé interpretace závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. II. ÚS 471/05 (srov. výše citovaná monografie M. Králíka, str. 104), cítí Ústavní soud potřebu vyjádřit se závěrem i k tomuto nálezu. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 383/05 ze dne 10. 10. 2007 (N 156/47 SbNU 35) bylo v rámci obiter dictum vysloveno, že spoluvlastník, který užívá věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, musí poskytnout druhému spoluvlastníkovi peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno, a to podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Tento názor vyplýval z odlišné situace v dané věci (neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi nájemcem a menšinovým spoluvlastníkem a její důsledky pro účastníky smlouvy z hlediska věcné legitimace). Podle citovaného nálezu je ve vztahu mezi účastníky neplatné smlouvy, kdy jedním z účastníků smlouvy je menšinový spoluvlastník, který ji uzavřel bez souhlasu většinového spoluvlastníka, třeba uvažovat o vyrovnání podle pravidel o bezdůvodném obohacení. To ovšem nic nemění na tom, že ve vztahu mezi spoluvlastníky navzájem se i nadále uplatní principy vzájemného vypořádání podle §137 obč. zák.
14. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.