ECLI:CZ:US:2011:2.US.3113.10.1
sp. zn. II. ÚS 3113/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10 ve věci ústavní stížnosti K. K. a M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 14 Co 445/2009, jímž tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu stěžovatelů o výživné zletilých dětí a stěžovatelům stanovil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem a dále náklady státu.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 14 Co 445/2009 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud příslušným výrokem předchozí rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 40 C 216/2006-190 ve spojení s doplňujícím rozsudkem č. j. 40 C 216/2006-232 ze dne 6. 8. 2009, kterým bylo stěžovatelům přiznáno výživné za požadované období ve výši Kč 8 000 měsíčně pro stěžovatelku K. K. (dále též jen "stěžovatelka 1") a ve výši Kč 4 000 měsíčně pro stěžovatele M. K. tak, že žaloba stěžovatelů jako žalobců o výživné zletilých dětí byla zamítnuta a žalobcům byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem, a dále náklady státu.
Odůvodnění svého rozhodnutí opřel odvolací soud především o to, že žalobci měli vlastní příjmy (za příjmy stěžovatelů soud označil výživné od matky, příspěvky od dědečka a výživné od otce - takto placené částky však nebyly otcem hrazeny dobrovolně, ale v souvislosti s žalobou stěžovatelů na základě předběžného opatření soudu, a to exekučně), které dle názoru soudu postačovaly k uspokojení jejich potřeb. Dle názoru soudu na určení výše výživného nemá vliv majetek žalovaného představující hodnotu jeho podniku a prostředků sloužících k podnikání s tím, že mu slouží k obživě a nelze dovodit, že by snad měl tento majetek prodat (zde stěžovatelé poukazují na to, že sám žalovaný uvedl, že tento jeho majetek má hodnotu kolem 56 miliónů, byt' tržní hodnota je nižší, a v řízení bylo prokázáno, že jeho majetek je značného rozsahu, a sám žalovaný svým svobodným úkonem jej začal rozprodávat za cenu ve výši 3 Kč).
Okresní soud ve Frýdku-Místku ke všem zásadám pro určení výživného, jak vyplývají z příslušných ustanovení zákona o rodině, přihlédl a rozhodl v souladu se zákonem. Krajský soud však dle názoru stěžovatelů rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním a s dosud přijímanou a konstantní judikaturou, čímž porušil právo stěžovatelů na řádný a spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí je ve zřejmém rozporu s provedeným dokazováním a zjištěnými fakty, není řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, přičemž požadavek na řádné a vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně konformního rozhodnutí [např. nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227), nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)].
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůraznili, že při rozhodování o výživném je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Odvolací soud zcela pominul dokazování provedené u prvoinstančního soudu, ze kterého vyplynulo, že majetkové poměry otce jsou více než dobré, jeho majetek představuje hodnotu řádově desítek miliónů a skutečnost, že nebylo možno provést důkaz "ocenění podniku" žalovaného, nemůže jít k tíži stěžovatelů, když takto soud rozhodl na základě názoru znalce. Při určení výše výživného pro dítě není u povinného rodiče, který je podnikatelem, rozhodující, zda rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji je kladný či záporný, nýbrž s ohledem na nezbytnost výdajových položek je třeba rozlišit, zda jde o výdaje, bez nichž by nebylo možno dosáhnout zajištění výkonu podnikatelské činnosti, nebo zda jde již o výdaje, které co do svého druhu či rozsahu směřují spíše k rozšiřování podnikatelské činnosti za účelem dosažení vyššího zisku - u žalovaného je otázkou, zda to nebyl důvod pro dosažení nižšího základu daně. V této souvislosti odvolací soud zcela pominul prokazatelné chování žalovaného, který veškerý svůj movitý majetek prodal za 3 koruny (později bylo v řízení jeho právním zástupcem tvrzeno, že se jednalo o "fiktivní" prodej), z čehož lze dovodit, že tento majetek k podnikání nepotřeboval, a zcela tím narušil konstrukci soudu, že na něm není možno spravedlivě požadovat, aby svůj majetek prodával, když evidentně rozprodávat mohl, a pokud by tak učinil za cenu obvyklou, získal by tím značný finanční prospěch. Žalovaný se tudíž bezdůvodně vzdal vlastního prospěchu.
Stěžovatelé napadají také právní posouzení odvolacího soudu ohledně jejich příjmů, které ani nemá oporu v provedeném dokazování. Vedou polemiku o tom, zda příspěvky dědečka, aby vnučka byla schopna studovat, když její vlastní otec jí na výživu ničeho neplatí, je možno považovat za příjem dítěte, který může vést k závěru, že tím zaniká vyživovací povinnost otce. Odvolací soud z vlastní libovůle dospěl k závěru, že danou částku poskytoval dědeček stěžovatelce 1 po celou dobu, pro kterou byla žaloba vedena. Toto tvrzení však rozhodně nemá oporu v provedeném dokazování. Skutečná doba, po kterou byly příspěvky od dědečka poukazovány v řízení žalobcům, nebyla prokázána.
Stěžovatelé jsou si vědomi, že oba rodiče mají vůči svým dětem vyživovací povinnost, avšak v daném případě matka stěžovatelů v počátcích řízení byla vedena na úřadu práce, posléze začala pracovat s příjmem 7 000 Kč a později 10 000 Kč měsíčně. Z takového příjmu nebyla schopna uspokojit potřeby dětí a zajistit je na studiu, když jejich otec výživné nehradil. Pokud jim tedy poskytovala výživné ve výši 3 000 Kč pro K. a ve výši 2 000 Kč pro M., pak to bylo jednoznačně jen a výhradně proto, aby uspokojila jejich potřeby na úkor potřeb svých a s nutností zajišťovat finanční prostředky půjčkami od známých, sousedů a rodinných příslušníků. Byla-li by vyživovací povinnost otce hrazena řádně, nebyla by nucena matka přispívat částkami neodpovídajícími jejím majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem. Pokud tedy odvolací soud posoudil, že tyto částky postačovaly k uspokojení potřeb stěžovatelů - a co tedy vlastně chtějí po otci, pak se jedná o absurdní konstrukci napadeného rozhodnutí, která nemůže obstát a je v rozporu s dobrou morálkou. Stěžovatelé se domnívají, že krajský soud pochybil zjevným, resp. extrémním vybočením ze zákonných zásad při hodnocení důkazů, jakož i v právním posouzení věci, což mohlo vést k zasažení základních práv a svobod stěžovatelů.
Výživné, které stěžovatelé od otce v průběhu soudního řízení dostávali, zahrnul odvolací soud nelogicky mezi jejich příjmy, avšak opomenul, že tyto částky byly otcem hrazeny exekučně na základě předběžného opatření, o které stěžovatelé požádali po podání žaloby. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že částky hrazené otcem dle předběžného opatření, jsou výživným v dostatečné výši z jeho strany, pak minimálně v těchto částkách byli účastníci úspěšní a soud se s touto otázkou měl v rozhodnutí vypořádat, přiznat výživné minimálně v této výši, vypořádat se rovněž s otázkou, kolik bylo takto skutečně exekučně uhrazeno a v jaké výši ještě vznikl dluh. Jelikož však soud žalobu zcela zamítl, umožnil žalovanému, aby se v souladu s ustanovením §77a o. s. ř. domáhal vrácení všech částek, které byly exekučně na základě předběžného opatření, které zaniklo konečným rozhodnutím ve věci samé, vymoženy a předány žalobcům. Žalovaný se již vyjádřil v tom smyslu, že tak hodlá učinit. Žalovaný ihned podal žádost o zastavení exekuce a částky výživného vymožené dle předběžného opatření, deponované u soudu a dosud nevyplacené žalobcům, budou žalovanému jako povinnému vráceny (viz usnesení č. j. 33 E 1173/2008-77 ze dne 8. 10. 2010).
Odvolací soud ani v otázce ohledně vyživovací povinnosti, ale hlavně v otázce přiznání nákladů řízení nepřihlédnul k morálním aspektům věci, zejména k prokazatelně zavrženíhodnému chování žalovaného ke stěžovatelům, k jeho trestné činnosti vůči stěžovatelům, pro kterou byl pravomocně odsouzen, a jeho úkonům, které se zcela vymykají rozumnému chování (např. právě tvrzení žalovaného, že úmyslně prodal veškerý svůj majetek za částku ve výši 3 Kč).
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že i kdyby soud dospěl k závěru, že v řízení o výživné nebyli úspěšní, popř. úspěšní jen částečně, pak zde byly okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které měl soud aplikovat moderační právo podle ustanovení §150 o. s. ř. a žalovanému nepřiznat náklady řízení.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem a rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
II.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 185/04, "funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním" [nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].
Z obecného hlediska je namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud vymezil tyto podmínky zejména následujícím výčtem: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195)].
Při posuzování vyživovací povinnosti žalovaného vůči stěžovatelům je třeba prioritně vycházet z ustanovení §85 zákona o rodině, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tedy není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu.
V dané věci však odvolací soud tento pojem vyložil příliš extenzivně, a v důsledku toho žalované výživné stěžovatelům nepřiznal. Odvolací soud žalobu zamítl s odůvodněním, že "rozsudek soudu I. stupně je na hranici přezkoumatelnosti, když nesplňuje kritéria §157 o. s. ř., přičemž základním pochybením soudu je nerespektování stěžejní zásady tzv. sporného řízení, v němž povinnost tvrzení a na ni navazující povinnost důkazní stíhá žalobce. V rozporu s touto zásadou okresní soud řízení zatížil prováděním rozsáhlého dokazování z valné části nezpůsobilými důkazními prostředky, jejichž provedení se žalobci nedožadovali a které s předmětem řízení nemělo buď žádnou, anebo jen okrajovou souvislost".
S uvedenou argumentací odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť navíc nelze vysledovat, které důkazní prostředky má konkrétně na mysli. Okresní soud provedl ve věci velmi podrobné dokazování, jehož předmětem bylo zjištění, zda schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalovaného odpovídají či nikoli výši žalovaného výživného. Další obsáhlé dokazování soudu prvního stupně pak směřovalo zcela správně k námitce žalovaného, že chování stěžovatelky 1 vůči jeho osobě se příčí dobrým mravům, tedy k otázce, zda podle §96 odst. 2 zákona o rodině není přiznání výživného v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud však musí zásadně odmítnout konstrukci odvolacího soudu, na jejímž základě učinil závěr, že "žaloba na přiznání výživného nemá oporu ve hmotném právu a měla být okresním soudem zamítnuta bez rozsáhlého dokazování směřujícího k rozkrytí majetku žalovaného, jehož hodnota je pro toto řízení bez právního významu". Odvolací soud vycházel z premisy, že "ačkoli se stěžovatelé v předmětném období připravovali studiem na budoucí povolání a neměli vlastní příjem ze soustavné výdělečné činnosti, neznamená to automaticky, že nebyli schopni se sami živit, když je třeba vycházet z jejich majetkových poměrů při současné aplikaci ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině".
Soud do příjmů stěžovatelů zahrnul plnění matky, plnění otce, plnění dědečka a sociální dávky (zřejmě přídavky na dítě). Prostým aritmetickým přepočtem na jednotlivá období pak dovodil, že výživa stěžovatelů byla "zajištěna v rozsahu podstatně přesahujícím rámec prokázaných odůvodněných potřeb". Odvolací soud však již nevzal v úvahu, že příspěvky na výživu poskytnuté matkou a dědečkem stěžovatelů značně převyšovaly příspěvky na výživu poskytnuté otcem, které navíc nebyly poskytnuty dobrovolně (musely být v rámci tohoto řízení o výživném řešeny předběžným opatřením a exekucí). Příspěvky od dědečka byly jeho vlastním přispěním na pobyt stěžovatelky 1 na vysoké škole v Praze, přičemž při výslechu před soudem prvního stupně výslovně uvedl, že tyto prostředky neposkytoval jako výživné za žalovaného. Rovněž soud nepřihlédl k tomu, že matka obou stěžovatelů jim poskytovala výživné nad rámec svých výdělkových možností s ohledem na to, že žalovaný dobrovolně přispívat na výživu stěžovatelů odmítal.
Pokud by Ústavní soud akceptoval úvahu odvolacího soudu, že do příjmů dětí je třeba zahrnout veškeré finanční prostředky a dary od příbuzných a z logiky věci nejen od nich, a z toho dovozovat, že z těchto příjmů jsou schopny se samy živit, mohlo by docházet až k takovým absurdním situacím, kdy by např. výživné od matky dosahovalo výše, jež by dle soudu plně odpovídala potřebám zletilého dítěte, a otec, který by se na jeho výživě nijak nepodílel, by byl soudem této povinnosti zbaven s odůvodněním, že potřeby dítěte jsou v plném rozsahu uspokojovány matkou.
Z dikce §85 odst. 1 vyplývá, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to hmotné, kulturní a další včetně potřeby bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí. V daném případě oba stěžovatelé v rozhodné době navštěvovali vysokou, resp. střední školu, připravovali se tedy na své budoucí povolání a neměli vlastní trvalý peněžní příjem, z čehož logicky vyplývá, že ani neměli schopnost sami se živit a byli výživou odkázáni na příspěvky členů rodiny uvedené soudem odvolacím v odůvodnění jeho rozsudku.
Odvolací soud rovněž zcela pominul princip rovnoprávného postavení muže a ženy, jakož i znění §85 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož se na výživě svých dětí zásadně mají podílet oba rodiče, a to každý podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.
Tím, že odvolací soud zamítl žalobu stěžovatelů, aniž by se vůbec zabýval otázkou schopností, možností a majetkových poměrů otce, vybočil z ústavně konformní interpretace vyživovací povinnosti rodičů k dětem podle §85 zákona o rodině, a tím zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatelé napadli výslovně také výrok odvolacího soudu o nákladech řízení s tím, že soud měl využít svého moderačního práva a podle §150 o. s. ř. náhradu nákladů žalovanému nepřiznat. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu, nepovažoval za nezbytné se k této námitce výslovně vyjadřovat, neboť tato otázka bude řešena v dalším řízení před odvolacím soudem.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížností napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.