ECLI:CZ:US:2011:2.US.328.11.1
sp. zn. II. ÚS 328/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D, advokátem Advokátní kanceláře Husova 820, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 26 Cdo 3591/2009-134 ze dne 23. 11. 2010, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 549/2008-79 ze dne 17. 12. 2008 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 6 C 177/2008-62 ze dne 25. 9. 2008, návrhu, aby Nejvyššímu soudu ČR, Krajskému soudu v Praze a Okresnímu soudu v Nymburce bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zastavení řízení ve věci návrhu na obnovu řízení z důvodů překážky věci rozsouzené (stěžovatelka navrhuje také zrušení rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně). Stěžovatelka dále požaduje, aby uvedeným soudům byla uložena povinnost nahradit jí společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 760 Kč ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatelka namítá, že v průběhu dovolacího řízení zemřel J. R., účastník dovolacího řízení, čímž jako žalovaný ztratil způsobilost být nadále účastníkem dovolacího řízení dříve než bylo pravomocně skončeno. Povinností Nejvyššího soudu bylo postupovat podle §243c a §107 o.s.ř. a rozhodnout, s kým bude v dovolacím řízení pokračováno. Nejvyšší soud měl vydat usnesení podle §107 odst. 1 o.s.ř. a doručit ho účastníkům dovolacího řízení. Pokud by Nejvyšší soud případně shledal, že není možné v řízení hned pokračovat, neboť nelze hned určit právního (procesního nástupce) J. R., mělo být řízení přerušeno podle §107 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud však uvedeným způsobem nerozhodl, ačkoliv se jednalo o zákonné překážky v postupu soudu, jeho rozhodnutí je tak protiústavní a je dána opodstatněnost jeho zrušení.
Stěžovatelka dále namítá, že v řízení o žalobě na obnovu řízení byl soud, tj. Okresní soud v Nymburce a Krajský soud v Praze nesprávně obsazen a tedy došlo k odnětí zákonného soudce. Soudy o žalobě na obnovu řízení totiž rozhodly v zcela jiném obsazení soudců oproti původnímu řízení sp. zn. 5C 1101/98. Stěžovatelka zpochybňuje i pravidla rozvrhu práce okresního i krajského soudu a Ústavnímu soudu předkládá příklady rozvrhu práce jiných obecných soudů, v nichž je upraveno procesní pravidlo přidělování žalob na obnovu těm soudcům, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali.
Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy jí navržené důkazy v rozporu s ustanovením §132 a §157 o.s.ř. neprovedly a jejich neprovedení neodůvodnily, čímž došlo k existenci tzv. opomenutých důkazů. Z obsahu žaloby na obnovu řízení sp. zn. 15 C 4/2006 a řízení sp. zn. 6 C 177/2008 vyplývá, že se jedná o zcela jiné skutečnosti a důkazy, tedy jiné důvody k obnově. Porovnáním nově uplatněných důkazů, (konkrétní směrnice ČSBD a jejich obsahu, odborných publikací) v příloze k žalobě v řízení 6 C 177/2008 s důkazy a skutečnostmi, které byly uplatněny v řízení 15 C 4/2006 (např. ohledně zásad státní bytové politiky a předpisů platných pro přidělování družstevních bytů a nabytí užívacích práv, přiměřenosti bytové potřeby účastníků, manželského soužití) by soudy najisto dospěly k jiným skutkovým zjištěním. Stěžovatelka navíc navrhla provedení důkazu - výslechu svědka Ing. P. R. za účelem doložení, v čem v řízení předložené důkazy a skutečnosti jsou nové oproti důkazům a skutečnostem předloženým v předchozích řízeních. Právní závěry okresního soudu a krajského soudu, že zde je překážka věci pravomocně rozhodnuté, stojí v extrémním rozporu s výše uvedenými skutkovými zjištěními a závěry těchto soudů o tom, jaké nové důkazy a skutečností předložila stěžovatelka v řízení 6 C 177/2008.
Okresní soud v Nymburce dále nepřerušil řízení, ačkoliv to stěžovatelka navrhla a současně bylo soudu známo, že probíhá u stejného soudu řízení, v němž je řešena předběžná otázka, která může mít vyznám pro jeho rozhodnutí, tj. řízení o splnění povinnosti SBD Nymburk vydat rozhodnutí o přidělení družstevního bytu účastníkům řízení. O návrhu na přerušení řízení soud vůbec nerozhodl.
V průběhu řízení také došlo k porušení práva stěžovatelky na ústní a veřejné projednání věci, kdy jí současně bylo znemožněno činit procesní úkony. Krajský soud totiž opomenul svoji povinnost zopakovat okresním soudem pominuté důkazy, přičemž povinností krajského soudu bylo nařídit k provedení zopakování těchto pominutých důkazů ústní a veřejné jednání ve smyslu §214 odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 25. 9.2008 zastavil řízení o žalobě na obnovu řízení (ve věci zrušení práva společného nájmu družstevního bytu vedené pod sp. zn. 5 C 1001/98 Okresního soudu v Nymburce a skončené rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 8. 2003 č. j. 5 C 1101/98-138, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 6. 4. 2004 č. j. 23 Co 121/2004-156); současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky odvolací soud usnesením ze dne 17. 12. 2008 usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené dle §159a odst. 5 o.s.ř. O žalobě na obnovu řízení (vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98) bylo mezi týmiž účastníky již jednou pravomocně rozhodnuto zamítavým usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 10. 2006, č. j. 15 C 4/2006-35, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č.j. 26 Co 75, 76/2007-79 (pro úplnost je třeba uvést, že citované potvrzující usnesení odvolacího soudu a odmítací usnesení Nejvyššího soudu (pozn. řešící první návrh na obnovu řízení) bylo zrušeno usnesením Ústavního soudu ze dne 19. l. 2010 sp. zn. I. ÚS 1537/09 a odvolací soud následně usnesením ze dne 28. 4. 2010 č. j. 26 Co 75/2007, 26 Co 76/2007-161, zamítavé usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2006 opětovně potvrdil). Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 12. 2008 zamítl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatelky, která dosud nebyla (ani nemohla) být obecnými soudy řešena, a to námitkou protiústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodů nerespektování překážky řízení, dané úmrtím žalovaného v průběhu dovolacího řízení a nedostatku postupu Nejvyššího soudu dle ustanovení §107 o.s.ř.
Ústavní soud především konstatuje, že se v případě Nejvyššího soudu nejednalo o svévolné jednání, které by mohlo vést k porušení práva na spravedlivý proces, jak namítá stěžovatelka. Nejvyššímu soudu nebylo v době rozhodování známo, že žalovaný zemřel, tuto skutečnost mu nesdělila ani stěžovatelka, která ji nesporně, ostatně jak sama uvádí, měla k dispozici. V projednávané věci přitom dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka a dovolání bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci samé zamítnuto. Došlo tedy v souladu s návrhem stěžovatelky k meritornímu projednání věci, přičemž skutečnost, že Nejvyšší soud v dané věci nepostupoval dle ust. §107 o.s.ř., nemohla stěžovatelku nijak poškodit a na konečný výsledek řízení, jehož předmětem navíc bylo posouzení existence překážky věci rozsouzené, neměla žádný vliv. Procesním postupem dle §107 o.s.ř., by event. pouze došlo k prodlužení řízení, které by vedlo k vydání stejného rozhodnutí. Z hlediska ochrany ústavnosti je nesporně rozhodující zjištění, že věcným projednáním dovolání, tedy v pořadí již třetí soudní instancí, nebyla stěžovatelce odepřena možnost ochrany jejích práv. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při rozhodování vychází ze zásady materiálního nazírání na ochranu základních práv a svobod, přičemž prioritním je právo na projednání věci.
Z dalších námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se dostatečně zabývaly zjištěním, zda se v projednávané věci jedná o překážku věci rozsouzené, přičemž v souladu se zákonem ověřovaly, zda je dána totožnost osob, stejný předmět řízení a jedná se o tentýž nárok nebo stav. Dospěly přitom k závěru, že stěžovatelka opětovně, jako v předchozím návrhu na obnovu řízení, zpochybňuje skutková zjištění učiněná v řízení o zrušení práva společného užívání družstevního bytu, a to především na základě předpisů týkajících se bytového družstevnictví a odborných publikací. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení, zda jsou v tom kterém případě splněny podmínky pro zastavení řízení z důvodů daných ustanovením §159a odst. 5 o.s.ř., je především věcí obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ohledně dalších námitek stěžovatelky odkazuje Ústavní soud zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se totožnými námitkami již zabýval a jehož závěry shledal Ústavní soud jako ústavně souladné, a to jak ohledně tvrzených nedostatků v dokazování, tak ohledně námitky nezákonného soudce a porušení práva na ústní a veřejné projednání věci.
Ústavní soud pouze dodává, že v projednávané věci nelze označit za opomenutý důkaz nedostatek spočívající v tom, že soudy v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedly, proč nebylo vyhověno návrhu na výslech Ing. P. R. Uvedený svědek, jak sama stěžovatelka uvádí, měl pouze přitakat jejímu tvrzení, že jí předkládané materiály jsou nové oproti důkazům a skutečnostem předloženým v předchozím řízení a neměl tedy sám předložit svědectví o nových skutečnostech. Soudy přitom návrh věcně neprojednávaly, ale pouze hodnotily, zda se jedná o překážku rei iudicate. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud dále uvádí, že jeho úkolem není porovnávat rozvrhy práce jednotlivých obecných soudů a eventuálně dovozovat, který efektivněji a konkrétněji reaguje na požadavky zákona. Ostatně stěžovatelka rozpor rozvrhu práce okresního a krajského soudu se zákonem v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nenamítala, ale pouze uváděla, že o jejím návrhu na obnovu řízení rozhodoval jiný soudce okresního soudu a senát krajského soudu v jiném personálním obsazení. Poukazem na nesprávnost rozvrhů práce se proto Ústavní soud nemohl zabývat.
Ústavní soud také ověřil, že o návrhu na přerušení řízení bylo řádně za přítomnosti účastníků řízení (jejich zástupců) rozhodnuto dne 25. 9. 2008 (čl. 56) tak, že byl spolu s návrhem na výslech Ing. P. R. zamítnut.
Ústavní soud dále podotýká, že v projednávané věci, na rozdíl od věci rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 1537/09, nemohlo dojít projednáním odvolání stěžovatelky při neveřejném jednání k porušení práva na ústní a veřejné projednání věci. Za situace, kdy odvolání stěžovatelky nesměřovalo proti rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé, ale proti rozhodnutí o zastavení řízení a odvolací soud neprováděl dokazování, totiž nebylo třeba dle ust. §214 odst. 2 písm. b) o.s.ř. nařizovat jednání.
Z ohledem na charakter námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je proto intenzita, s níž bylo eventuelně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, dle nějž projednání věci brání překážka věci rozsouzené, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce nepřiznal. Ze stejného důvodu se nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu