ECLI:CZ:US:2011:2.US.3284.10.1
sp. zn. II. ÚS 3284/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, směřující proti usnesení Nevyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2010, č. j. 30 Cdo 128/2010-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s poukazem na zásah do svých základních práv.
Napadené usnesení bylo vydáno v rámci sporu, v němž se stěžovatel po České republice - Ministerstvu zdravotnictví (dále jen "ministerstvo zdravotnictví") neúspěšně domáhal zaplacení částky 1.000.000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu výpadkem léku Furantoin a nedostupností léku Vigil. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008, č. j. 37 C 126/2006-119, byla žaloba zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo následně v odvolacím řízení potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 1 Co 414/2008-151. Nejvyšší soud pak usnesením v záhlaví označeným odmítl podané dovolání jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel s tím nesouhlasí. Ve svém podání uvádí, že dovolacímu soudu předložil k posouzení dvě právní otázky. Jednak, zda se fyzická osoba může vůči státu domáhat práva na ochranu osobnosti dle ust. §13 občanského zákoníku v případech, kdy dochází k ohrožení či došlo k poškození zdraví v důsledku jednání či nečinnosti státu při plnění povinností k zajištění lékařské péče, a dále, zda je pro možnost ochrany dle §13 občanského zákoníku nutné, aby neoprávněný zásah do práva na ochranu zdraví a lidské důstojnosti spočíval v nezákonném jednání. Věcně šlo o to, že stěžovatel potřebuje pro svou léčbu léky s účinnou látkou nitrofurantoin a modafinil, jinak dochází k výraznému snížení kvality jeho života. Přesto byl pro stěžovatele po určitou dobu lék s prvně uváděnou léčivou látkou nedostupný v důsledku postupu státu při zrušení a následném obnovení registrace léku Furantoin. Lék s druhou ze jmenovaných účinných látek - Vigil - přestal být hrazen z veřejného zdravotního pojištění, čímž se pro něj stal s ohledem na svoji cenu nedostupným. Stěžovatel připouští, že stát sice postupoval v obou případech v intencích zákona, nicméně přestala-li být stěžovateli fakticky dostupná lékařská péče odpovídající současným poznatkům lékařské vědy, je zasahováno do jeho práva na ochranu zdraví, vycházejícího z Listiny základních práv a svobod. Důvodně se tedy vůči státu domáhal soudní ochrany a rozhodnutí vrchního soudu bylo po právní stránce zásadního významu. Pokud jej tak dovolací soud nevyhodnotil, dotkl se nepřípustně stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Po prostudování případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Nejprve je třeba konstatovat, že Ústavní soud se již dříve tímto sporem stěžovatele zabýval v řízení sp. zn. I. ÚS 591/09. Šlo o návrh směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 1 Co 414/2008-151. Stran přípustnosti návrhu tehdy Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvedl, že současně podává dovolání, avšak vyžádaný soudní spis tuto skutečnost nepotvrzuje; proto se zabýval jejím obsahem. Poté, co vyložil, proč v případu stěžovatele nelze dovodit zásah do práva na ochranu zdraví, resp. bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky ve smyslu čl. 31 Listiny základních práv a svobod ani porušení práva na spravedlivý proces, usnesením ze dne 13. 3. 2009 návrh odmítl. Vzhledem k tomu, že nyní stěžovatel brojí pouze proti rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se v uvedeném řízení Ústavní soud nezabýval, nezakládá uvedené usnesení žádnou překážku nepřípustnosti.
Ústavní soud setrvale judikuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Proto také výklad práva, včetně pravidel procesních, jakož i jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů.
Stěžovatel nyní napadá procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší otázku přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu je potřeba obecně předeslat, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil, proč nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam (stran stěžovatelem nadnesené otázky výkladu §11 a §13 občanského zákoníku odkázal na svou konkrétní judikaturu), a tedy proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedovodil zásah do základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím, návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu