ECLI:CZ:US:2011:2.US.335.11.1
sp. zn. II. ÚS 335/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. W., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem tř. Míru 66, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, č. j. 23 Co 76/2009-103 ze dne 28. 7. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvedl, že napadeným rozsudkem mu bylo uloženo vyklidit byt č. 902 v domě č. p. 2737, nábř. Závodu míru, Pardubice, čímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 11. 2008 č. j. 23 C 118/2008-72, kterým byla žaloba zamítnuta. O existenci tohoto rozsudku se stěžovatel dle svých slov dozvěděl v období mezi 7. 12. 2010 a 15. 12. 2010, kdy převzal usnesení o nařízení exekuce, neboť v předmětném řízení, o němž vůbec nevěděl, byl zastupován opatrovníkem, a to justiční čekatelkou Krajského soudu v Hradci Králové, přidělenou k Okresnímu soudu v Pardubicích. Proti uvedenému rozsudku podal žalobu pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Mimo rámec zmatečnostní žaloby se domnívá, že byla porušena jeho ústavní práva tím, že opatrovníkem byla ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vedl soudní řízení, a uvedené porušení lze dle stěžovatele zhojit pouze v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel si je vědom, že předloženou problematiku již Ústavní soud opakovaně řešil a jeho nálezy jsou dlouhodobě konstantní. To platí i pro posuzování otázky včasnosti podání ústavní stížnosti. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1400/09 tvrdí, že ustanovení opatrovníka z řad osob podřízených rozhodujícímu orgánu veřejné moci je zcela nevhodné a ústavně nekonformní.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut, koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek, má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 876/09 (jakož i v usneseních dalších) Ústavní soud konstatoval, že zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a další související zákony, platným ode dne 8. 1. 2009 a účinným ode dne 1. 7. 2009, došlo ke změnám procesních pravidel občanského soudního řízení, jež činí dosavadní judikaturu Ústavního soudu, upínající se k postupům obecných soudů při ustanovování opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo osobám, jimž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, nepoužitelnou. Ani stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. III. ÚS 1400/09 na jeho případ nedopadá. Byl sice vydán již po účinnosti uvedeného zákona, avšak Ústavní soud v něm byl nucen setrvat na dřívější judikatuře, vydané v době před novelizací, neboť ústavní stížnost byla podána před účinností zákona č. 7/2009 Sb., ale k posouzení rozhodované věci bylo přistoupeno až po uplynutí lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, vytvořené přechodným ustanovením čl. II bodu 11 zákona č. 7/2009 Sb. Pouhé poskytnutí poučení, pokud by ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu nepřípustnosti, by tak nebylo způsobilé zabezpečit ochranu subjektivních procesních práv stěžovatele. Nyní projednávaná stížnost však byla podána již za účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. a není tedy žádný důvod pro postup dle dřívější judikatury Ústavního soudu.
Podle §229 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, anebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. V dané věci se právě o situaci předpokládanou ustanovením §229 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu jedná. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, toho si je stěžovatel plně vědom, neboť žalobu pro zmatečnost podal.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že byla-li proti napadenému rozhodnutí podána též žaloba pro zmatečnost, lze ústavní stížnost projednat až poté, co bude skončeno řízení o této žalobě. V daném případě, zejména se zřetelem k uplatněnému důvodu žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je nutné do tohoto okamžiku ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Není důvodu k tomu, aby část námitek proti spornému rozhodnutí přezkoumával obecný soud v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost a další částí námitek se souběžně zabýval Ústavní soud. Nadto má Ústavní soud za to, že i námitkou, že osobě neznámého pobytu je ustanoven opatrovník z řad podřízených rozhodujícího soudu, se soud v řízení o žalobě pro zmatečnost zabývá v rámci zkoumání předpokladů pro ustanovení opatrovníka, neboť zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (srov. ustanovení §32 odst. 2 o.s.ř.). Povinnost vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu znamená "vyčerpat" i ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě požadovaného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (žaloby pro zmatečnost).
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které však není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Protože zmíněné rozhodnutí bylo napadeno žalobou pro zmatečnost, bude posledním prostředkem v předmětné věci rozhodnutí o této žalobě (obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1913/10 ze dne 8. 7. 2010).
S ohledem na tyto závěry Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2011
Stanislav Balík
soudce zpravodaj