ECLI:CZ:US:2011:2.US.3413.10.1
sp. zn. II. ÚS 3413/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. arch. A. K., Ing. A. K., V. K. a J. K., zastoupeni Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, č. j. 15 Co 751/2008-143 ze dne 15. 1. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelé proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do jejich práva na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele, které zaručuje čl. 30 odst. 1 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále též "krajský soud"), č. j. 15 Co 751/2008-143 ze dne 15. 1. 2009 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále též "okresní soud") č. j. 5 C 336/2005-99 ze dne 27. 6. 2008, jímž soud ve výroku I. až IV. zamítl nároky jednotlivých stěžovatelů, spočívající v jednorázovém nároku na náhradu škody a dalších nároků na měsíční náhrady škody (dávky výživného), specifikované v tomto rozsudku, ve výroku V. nalézací soud rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nahradit státu na zálohovaném znalečném částku 5.217,70 Kč a ve výroku VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V předmětném řízení se stěžovatelé domáhali po žalované, České kanceláři pojistitelů (před záměnou účastníků, která proběhla usnesením ze dne 27. 12. 2007, po České pojišťovně a. s.), zaplacení celkové částky 3.204.671,- Kč s příslušenstvím z titulu pojištění odpovědnosti provozu motorového vozidla. Dle skutkových tvrzení utrpěl Ing. arch. V. K., manžel první stěžovatelky a otec zbývajících stěžovatelů, dne 10. 10. 1996 v katastru obce Planá nad Lužnicí, v areálu provozovny pily Pasák, zranění provozem motorového vozidla - bočního vysokozdvižného nakladače značky MB 63B, jemuž na místě podlehl. Stěžovatelé sice úspěšně uplatnili své nároky na náhradu škody pozůstalým soudní cestou proti povinnému subjektu, kterým byla společnost Pasák, spol. s r. o., později přejmenovaná na JIBRA, s. r. o., nicméně jmenovaná společnost na podkladě pravomocných rozhodnutí přiznávajících stěžovatelům nárok na náhradu škody ničeho dobrovolně neuhradila a ani průběh nařízené exekuce nesvědčil o tom, že dojde k jejich uspokojení. Stěžovatelé se proto se svým nárokem obrátili na Českou pojišťovnu a. s., aby jim pravomocně přiznanou náhradu škody vyplatila za povinného z titulu pojištění odpovědnosti provozu motorového vozidla, kterým byla škoda způsobena.
Okresní soud v Táboře po provedeném dokazování žalobu stěžovatelů zamítl s tím, že nebylo dostatečně zjištěno, jakým způsobem došlo ke zranění Ing. arch. V. K., nebylo tudíž jednoznačně prokázáno, že škoda na zdraví byla způsobena provozem dopravního prostředku podle §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Nalézací soud tak setrval na závěrech, které zastával již dříve v řízení sp. zn. 5 C 88/98, vedeném stěžovateli proti společnosti JIBRA s. r. o., a které vyjádřil především v mezitímním rozsudku č. j. 5 C 88/98-57 ze dne 4. 4. 2000, v němž shledal odpovědnost žalované organizace za škodu způsobenou provozní činností dle §420a občanského zákoníku. V této návaznosti soud dále konstatoval nemožnost uplatnit přímý nárok proti České pojišťovně, a. s., podle ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění rozhodném, neboť v době smrtelného úrazu Ing. K. neměla jmenovaná společnost sjednáno u České pojišťovny, a. s., pojištění odpovědnosti z provozní činnost podle §420a občanského zákoníku. Nevznikl-li přímý nárok proti České pojišťovně, a. s., nemohla pak tato povinnost přejít na Českou kancelář pojistitelů podle ustanovení §29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění rozhodném.
Krajský soud závěry soudu prvního stupně potvrdil, byť z poněkud jiných důvodů. Podle jeho názoru, i kdyby bylo v daném případě prokázáno, že zranění Ing. K. způsobil provoz vysokozdvižného nakladače, nelze odpovědnost společnosti JIBRA, s. r. o., za škodu s ohledem na zjištěné okolnosti úrazového děje posuzovat podle ustanovení §427 občanského zákoníku. Odvolací soud připomněl soudní praxi, konkrétně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3125/2005 ze dne 27. 9. 2006, která v případě škod způsobených motorovými pracovními stroji stojí na stanovisku, že pracovní stroj má povahu motorového vozidla jen v případě, kdy je vlastní motorickou silou přemísťován z jednoho místa na druhé, naopak při jeho využití k činnostem, ke kterým slouží, funkci dopravního prostředku neplní. V projednávané věci se událost, jež vedla ke smrtelnému zranění Ing. K., odehrála uvnitř areálu pily při manipulaci nakladače se zbožím, tedy v době, kdy stroj vyvíjel pracovní činnost a neplnil funkci dopravního prostředku.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé posléze dovolání, opírajíce jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3344/2009-180 ze dne 8. 9. 2010 odmítl jako nepřípustné.
Předloženou ústavní stížnost stěžovatelé směřují pouze do rozhodnutí krajského soudu, přičemž v ní poukazují na jednotlivá pochybení soudu, která měla vést k zásahu do jejich ústavně zaručených práv. Za současné citace judikatury Ústavního soudu stěžovatelé dovozují porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, který nastolil otázku druhu pohybu bočního vysokozdvižného nakladače, tedy zda se v rozhodné době jednalo o pracovní činnost nebo o přesun stroje, až v samotném rozhodnutí, aniž se touto otázkou řádně zabýval v průběhu dokazování. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že krajský soud nedostál své povinnosti dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., jestliže je nepoučil o tom, jaké skutečnosti považuje za stěžejní pro své rozhodnutí, čímž stěžovatelům znemožnil se k těmto skutečnostem vyjádřit, doplnit svá skutková tvrzení či důkazy. Stěžovatelé projevují nesouhlas se závěry přijatými krajským soudem ohledně druhu pohybu nakladače, podle stěžovatelů z důkazů, které měl soud k dispozici, jež však neprovedl nebo je neprovedl dostatečně pečlivě, je zcela evidentní, že ke zranění Ing. K. došlo v momentě, kdy nakladač odjížděl z místa nakládky, jednalo se tedy o provoz motorového vozidla ve smyslu §427 občanského zákoníku. Ve výsledku odvolací soud svým postupem údajně zapříčinil i to, že se stěžovatelé nedovolali svého práva na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele, zaručeného čl. 30 odst. 1 Listiny. Konečně, postupem obecných soudů bylo porušeno i jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, jelikož žalobu podali v roce 2005 a teprve 27. 6. 2008 ve věci prvoinstanční soud rozhodl.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na zásah do svého základního práva garantovaného čl. 36 Listiny, k němuž mělo dojít v důsledku vydání překvapivého rozhodnutí, resp. opomenutí poučovací povinnosti soudu ve smyslu §118a odst. 2 o.s ř. S přihlédnutím k okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností neshledal Ústavní soud v postupu krajského soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovateli známo, že daná právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 511/05 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1291/10, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže k učinění skutkových zjištění nezbytných k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatelů stran údajně pro ně překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.
Právní otázku, zda se jednalo o škodu způsobenou provozem motorového vozidla podle ustanovení §427 občanského zákoníku, a pro zodpovězení této otázky rozhodná otázka skutková, zda k úrazu došlo v příčinné souvislosti s jízdou pracovního stroje, byla stěžovateli nastolena již v počátcích řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu připojeného spisového materiálu navíc vyplývá, že právní názor, který odvolací soud zaujal v napadeném rozhodnutí, nebyl pro stěžovatele ničím novým. Totožný právní názor, opřený o ustanovení §6 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění rozhodném, již v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnila žalovaná strana, Česká kancelář pojistitelů, a to ve svém vyjádření k žalobě ze dne 26. 5. 2008 a v závěrečném návrhu ze dne 25. 6. 2008. Stěžovatelé na něj bezprostředně poté procesně reagovali, když využili možnosti písemného vyjádření (závěrečné vyjádření žalobce ze dne 26. 6. 2008). V rámci odvolacího řízení žalovaná pak na zmiňovaná podání opakovaně odkázala. Pro stěžovatele tedy nemohlo být rozhodnutí krajského soudu nepředvídatelné, neboť si bezpochyby museli být vědomi, že soud může ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně vyvodit odlišné závěry. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že poukaz stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu není případný, neboť jimi citovaná rozhodnutí se po skutkové i právní stránce lišila od nyní posuzované věci.
Stěžovatelé dále zpochybňují skutková zjištění obecných soudů, resp. proces dokazování. Zde Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. O takový případ však evidentně nešlo. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí okresního soudu, jež shledává v daném ohledu za vyčerpávající. Stěžovatelé pouze předestírají vlastní hodnocení skutkových okolností případu a na tomto základě budují odlišný právní názor na věc. Samotný nesouhlas stěžovatelů se závěry odvolacího soudu však není způsobilý sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a už v žádném případě nelze v této skutečnosti spatřovat zásah do základních práv stěžovatelů, jak namítali v ústavní stížnosti.
Pokud jde o navrhovateli tvrzené porušení práva zakotveného v čl. 30 odst. 1 Listiny, ani tomu Ústavní soud nepřisvědčil. Toto Ústavou garantované právo je právem občana ve vztahu ke státu. Nemá žádný dopad do oblasti zákonné úpravy odpovědnosti za škodu, která se týká vztahů soukromoprávních subjektů, v nichž se neuplatňuje vrchnostenské postavení státu. Ústava tímto garantuje každému občanovi ve vztahu ke státu a nikoliv k jinému občanovi, případně jiným soukromoprávním subjektům, přiměřené hmotné zabezpečení bez ohledu na to, co bylo příčinou stavu hmotné nouze.
Ke kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného, soudního řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
Ústavní soud závěrem dodává, že sice chápe, že rodina, která ztratila tragicky svého člena (a živitele), může vnímat rozhodnutí obecných soudů jako příliš tvrdá, avšak ani tato situace neumožňuje Ústavnímu soudu napadené rozhodnutí zrušit, pokud je ústavně konformní.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu proto nezbylo, než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ačkoli stěžovatelé nenapadli v ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu, nebránila tato okolnost Ústavnímu soudu projednat jejich ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí instančně nižšího soudu, jestliže dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu §237 odst. 1, 3 o. s. ř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu