ECLI:CZ:US:2011:2.US.3476.10.1
sp. zn. II. ÚS 3476/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. L., zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, Lipová - lázně, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 č. j. 40 Co 1447/2007-254 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 27. 6. 2007 č. j. 5 C 123/2002-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Je přesvědčen, že těmito pravomocnými rozhodnutími byl krácen na svých občanských právech porušením čl. 82, 90, 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 11.
Okresní soud v Jeseníku vyhověl rozsudkem ze dne 9. 1. 2003 č. j. 5 C 123/2002-57 žalobě ze dne 28. 12. 2001, jíž se žalobkyně na stěžovateli domáhala zaplacení částky ve výši 170.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tuto částku stěžovateli půjčila na základě písemné smlouvy o půjčce a měla jí být vrácena do konce roku 1998. K odvolání stěžovatele krajský soud citovaný rozsudek usnesením ze dne 10. 9. 2003 č. j. 40 Co 711/2003-79 zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to zejména za účelem doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně pravosti podpisu stěžovatele na smlouvě. Okresní soud žalobě v záhlaví citovaným rozsudkem opět vyhověl, a jeho rozhodnutí poté tamtéž uvedeným rozsudkem potvrdil krajský soud. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. října 2010 č. j. 33 Cdo 1863/2009-274, neboť je neshledal přípustným.
Stěžovatel se domnívá, že v řízení neměl rovné postavení se žalobkyní. Tvrdí, že ve věci v prvním stupni rozhodoval podjatý soudce. Přestože již po prvním odvolání stěžovatele měl odvolací soud dost důkazů pro postoupení věci k rozhodování jinému soudci, rozhodl, že soudce soudu prvního stupně není podjatý. Odvolací soud rozhodnutím, že věc nevrátí soudu prvního stupně, ale sám povede další důkazní řízení a následně rozhodne, nepřímo doznal, že stěžovatelův návrh na vyloučení soudce prvního stupně byl důvodným. Stěžovatel též namítá, že soudy obou stupňů neprovedly řadu jím navrhovaných důkazů, které měly věc zásadním způsobem objasnit, a to aniž by se vypořádaly s rozpory ve výpovědích žalobkyně a jejího syna. Jako příklad uvádí svůj návrh na vyhotovení revizního znaleckého posudku od dvou zkušených znalců nebo vědeckého pracoviště. Některé důkazy pak měly být provedeny nezákonným způsobem. Krajskému soudu stěžovatel dále vytýká, že nevyhověl jeho žádosti o změnu příslušnosti soudu z důvodu vhodnosti odůvodněnou změnou svého trvalého bydliště, kterou podal pro postoj odvolacího soudu k řešení podjatosti soudce prvního stupně. Je rovněž přesvědčen, že odvolací soud jej nesprávně poučil o možnosti ve věci podat dovolání a nezákonně jej zkrátil na jeho právu zákonným způsobem se bránit. Soud prvního stupně se dle jeho mínění již na samém začátku řízení dopustil zásadního procesního pochybení nenaplněním podmínek řízení. Soudce však, ačkoliv měl v dané situaci povinnost řízení podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. přerušit, řízení odročil, čímž stěžovatele významně poškodil na jeho procesních právech, neboť nemohl uplatnit veškeré námitky proti pohledávce, včetně námitky promlčení nároku, již v odvolání proti usnesení o přerušení řízení, a řízení ve věci již nemuselo dále pokračovat.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i spisu vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 123/2002, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace procesních ustanovení občanského soudního řádu obecnými soudy. Ústavnímu soudu pak předkládá k posouzení obsahově shodné argumenty, které uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy a jimiž se soudy již podrobně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není vrcholem soustavy obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána tehdy, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že zasáhla do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně aplikovaly o. s. ř., tedy porušení podústavního práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení současně znamená i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To připadá v úvahu za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo nezdůvodní-li obecný soud své závěry vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, SbNU ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, SbNU ÚS sv. 24, č. 163). O výše vymezená pochybení se však v projednávané věci zjevně nejedná.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele vztahující se k procesu dokazování, odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 87/99, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je naopak oprávněn v každé fázi řízení zvážit, které důkazy je potřeba vzhledem k navrhovanému petitu provést a které nikoliv. Pokud však návrhu na provedení důkazu nevyhoví, má povinnost ve svém rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl. Provedené důkazy pak soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.
V dané věci je nutno konstatovat, že obecné soudy k prokázání pravosti podpisu na smlouvě o půjčce nechaly ve věci postupně vyhotovit dva revizní znalecké posudky z oboru písmoznalectví k přezkoumání závěrů vyjádřených v předchozích znaleckých posudcích. Tyto důkazy krajský soud řádně, ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, hodnotil a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že podpis na předmětné smlouvě o půjčce je pravým podpisem stěžovatele, a že tedy účastníci tuto smlouvu uzavřeli. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud své hodnotící úvahy srozumitelně vyložil a dostatečně konkrétně zdůvodnil, proč považoval provedení stěžovatelem navržených důkazů za nadbytečné, proč bylo nutno zamítnout jeho návrh na provedení důkazu tajně pořízeným zvukovým záznamem z jednání mezi účastníky řízení a synem žalobkyně (str. 7, 8, 9 napadeného rozsudku) a proč jím předložený znalecký posudek nemá žádné důkazní hodnoty (str. 6 napadeného rozsudku). Nejedná se proto o tzv. "opomenuté důkazy" které by mohly být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí (tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. nezabýval). Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá soudům povinnost odůvodňovat rozhodnutí, nicméně tuto povinnost nelze chápat tak, že je ze strany soudů vyžadována podrobná odpověď na každý argument.
Námitku o podjatosti soudce Okresního soudu v Jeseníku Mgr. Petra Juračky je nutno odmítnout jako nepřípustnou, neboť ohledně této otázky stěžovatel před podáním projednávané ústavní stížnosti zjevně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (k zásadě subsidiarity ústavněprávního přezkumu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96 či usnesení sp. zn. I. ÚS 650/99). Nelze totiž přehlédnout, že tuto námitku mohl stěžovatel uplatnit již v rámci odvolacího řízení (ustanovení §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. předvídá možnost odůvodnit odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu ve věci samé mimo jiné i tím, že toto rozhodnutí vydal vyloučený soudce), popř. v rámci žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.). Tento postup však stěžovatel, jak je patrno ze spisu, v předmětném řízení nezvolil.
Pro úplnost je třeba též připomenout, že stěžovatel se v tomto směru domáhal nápravy již prostřednictvím návrhu na vyloučení soudce dle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 28. 12. 2005 č. j. Nc 126/2005-118 tak, že jmenovaný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování předmětné věci. Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl nejprve dovoláním, o němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. března 2006 č. j. 33 Odo 306/2006-127 rozhodl tak, že řízení zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti dovolacího soudu k rozhodování o vyloučení soudce okresního soudu, a poté i ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením z 6. června 2006 sp. zn. II. ÚS 318/06 odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání. K uvedenému proto již nezbývá než dodat, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na účastnících řízení, jaké procesní prostředky, k ochraně svých práv zvolí a jak je uplatní, a to i s ohledem na další možné procesní dopady. V tomto světle pak nemůže obstát ani argument stěžovatele, že nebylo vyhověno jeho žádosti o změnu příslušnosti soudu z důvodu vhodnosti, kterou, jak sám tvrdí, podal pro postoj krajského soudu k řešení podjatosti soudce prvního stupně, a která ostatně byla Nejvyšším soudem řádně a zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu projednána.
Tvrzení stěžovatele, že byl odvolacím soudem nesprávně poučen o možnosti podat dovolání, není v ústavní stížnosti nikterak konkretizováno a ani Ústavní soud v tomto ohledu ve věci žádné pochybení, jež by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.
Co se týče výhrad k procesnímu postupu soudu prvního stupně na začátku řízení, lze pouze vyslovit souhlas s názorem Nejvyššího soudu, že stěžovatelovy úvahy svědčí o nepochopení rozdílu mezi procesní legitimací a věcnou legitimací účastníků řízení, a odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí o dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. Oba účastníci měli v řízení rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv, přičemž bylo zcela na jejich vůli, které ze zákonem stanovených možností při vedení soudního řízení využijí. V projednávané věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že se stěžovatel s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů nevybočujícími z ustálené soudní judikatury neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit opodstatněnost jeho ústavní stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu