ECLI:CZ:US:2011:2.US.3505.10.1
sp. zn. II. ÚS 3505/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. B. a M. B., zastoupených JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem Mezi Mosty 1793, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2944/2010, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 28 Co 431/2009 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 14 C 157/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obec Horní Slivno se u soudu prvního stupně domáhala určení, že je vlastnicí vodohospodářského díla - vodovodu pro obec Horní Slivno, jehož součástí jsou specifikované stavby technické vybavenosti, vybudovaného na pozemcích, jejichž podílovými spoluvlastníky jsou stěžovatelé, s odůvodněním, že stavba byla po etapách vybudována v letech 1978-1983 MNV Horní Slivno v akci Z. Shora citovaný rozsudek, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobě vyhověl, potvrdil napadeným rozsudkem odvolací soud, přičemž výrok formulačně upravil. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelé nalézacímu soudu vytýkají, že bez řádného a bližšího odůvodnění odmítl provést jimi navrhované důkazy výslechem dvou svědků a ohledáním na místě samém, které měly prokázat pravdivost jejich tvrzení, čímž soudy neodůvodněně stranily žalobci. Dle stěžovatelů nebyl zjištěn skutečný stav věci, skutková zjištění zůstala neúplná a rozhodnutí na základě nich vydaná jsou nezákonná. Dále stěžovatelé namítají, že odvolací soud zcela změnil znění výroku rozsudku nalézacího soudu a tato změna dle jejich mínění porušuje jednoznačně rovnost stran před soudem, neboť ve výsledku stěžovatele zbavuje možnosti dovolat se k Nejvyššímu soudu v důsledku překvapivé změny napadeného rozsudku. Za této situace je výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu konfúzní, překvapivý a v rámci dovolacího řízení nepřezkoumatelný a nezákonný, jelikož změnu nazývá potvrzením, vydávaje ji za jakési "správné znění". Výrok ve svém znění je vnitřně rozporný, tedy zmatený, vymykající se obecné logice věcí.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
S ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy obsažené v hlavě páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Z námitek obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se u Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádějí tytéž argumenty, jimiž se obecné soudy již zabývaly.
Ústavní soud ověřil, že ve věci proběhlo řádné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je patrno, že soudy při svém rozhodování vycházely z četných listinných důkazů opatřených především prvostupňovým soudem. Odvolací soud dále doplnil řízení o důkazy, které nově vznikly po rozhodnutí soudu prvního stupně. Na základě provedených důkazů soudy obou stupňů shodně uzavřely, že obec má ve vztahu ke stěžovatelům naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke stavbě vodovodu nacházející se na pozemcích, jejichž spoluvlastníky jsou stěžovatelé, a dospěly k závěru (opírajíce se přitom o judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu), že obec je výlučným vlastníkem předmětné stavby s tím, že stavba není součástí pozemků ve vlastnictví stěžovatelů, a proto nemohla být vydána ve správním řízení podle zákona o půdě právním předchůdcům stěžovatelů společně s pozemky.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v napadeném usnesení, že odvolací soud svůj rozsudek úplně a přesvědčivě odůvodnil. Má za to, že soudy obou stupňů své právní závěry dostatečně srozumitelně a logicky v odůvodnění napadených rozsudků vyjádřily a řádně objasnily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ve vztahu k namítanému neprovedení důkazů výslechem svědků a ohledáním na místě samém Ústavní soud podotýká, že nešlo o protiústavní opomenutí důkazu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1954/09). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Napadený rozsudek okresního soudu se s důkazními návrhy řádně vypořádal (viz str. 3 rozsudku, odst. 5, poslední věta). Samotná skutečnost, že jim pro nadbytečnost nebylo vyhověno, není porušením práva na spravedlivý proces.
Otázkou změn ve znění výroku rozsudku nalézacího soudu učiněných soudem odvolacím se již podrobně zabýval při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud. Dovolací soud ve svém usnesení uvedl, že z porovnání znění dotčených výroků rozsudků soudů obou stupňů je patrno, že "otázku vlastnického práva, o kterou v řízení jde, posoudily soudy obou stupňů totožně a na základě stejných důvodů, aniž by se odvolací soud odchýlil od skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Odvolacím soudem provedené "upřesnění" výroku je zde pouze nepatrnou formulační korekcí...; obsah výroku tím zůstal nezměněn". Z řečeného je zjevné, že o překvapivé rozhodnutí se v projednávané věci nejedná (k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 113/02). Ústavní soud neshledal, že by učiněnému závěru Nejvyššího soudu bylo možno z ústavně právního hlediska cokoliv vytknout.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu