ECLI:CZ:US:2011:2.US.3689.10.1
sp. zn. II. ÚS 3689/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem Na Pankráci 58, 140 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2010, č. j. 30 Cdo 1660/2009-391, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2008, č. j. 19 Co 152/2008-342, a rozsudku Okresního soudu Praha východ ze dne 4. ledna 2007, č. j. 3 C 190/2004-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí. Uvedl, že v napadených rozhodnutích obecných soudů spatřuje porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Zejména zdůraznil, že rozhodnutí obecných soudů musí obstát nejen z hlediska právního posouzení, ale také z hlediska obecného principu spravedlnosti.
2. V řízení před obecnými soudy vystupoval stěžovatel v postavení žalobce a domáhal se určení, že žalovaní manželé S. jsou vlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí, které prodali žalovaným manželům J. Tvrzeným důvodem neplatnosti kupní smlouvy měl být úmysl žalovaných manželů S. zmařit uspokojení pohledávky stěžovatele vůči žalovanému K. S. (dále jen „žalovaný č. 1“). Soud prvního stupně nejprve žalobu zamítl s odůvodněním, že na takovémto určení nemá stěžovatel naléhavý právní zájem, neboť lze žalovat odpůrčí žalobou. Odvolací soud tento rozsudek zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tvrzením stěžovatele ohledně neplatnosti kupní smlouvy, neboť v případě, že by byla absolutně neplatná, nebylo by možné žalovat odpůrčí žalobou, protože předpokladem pro její podání je, že právní úkon, jemuž se odporuje, je platný. Soud prvního stupně doplnil dokazování a rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Na základě provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, z nichž učinil právní závěr, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena platně.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém odvolacímu soudu předestřel svoji verzi hodnocení provedených důkazů, z nichž dovozoval opačný právní závěr, než jaký učinil soud prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování ve vztahu k tvrzené námitce neplatnosti kupní smlouvy, neboť soud prvního stupně se zabýval pouze zjištěním, zda se žalovaný č.1 nedopustil v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy trestného činu. Vycházel přitom z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, ve kterém se řešila otázka vztahu odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů a úmyslem dlužníka zmařit výkon rozhodnutí. Zvažoval, zda při uzavření kupní smlouvy nedošlo k obcházení zákona, případně zda nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a pouze upravil znění výroku ve věci samé.
4. Stěžovatel podal dovolání, ve kterém vytknul odvolacímu soudu, že se napadeným rozhodnutím odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně zmínil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, ze kterého vycházel i odvolací soud, ovšem z jiného pohledu, než stěžovatel, který naopak z něho dovozoval, že v daném případě jsou, stejně jako v případě řešeném v uvedeném rozhodnutí, splněny předpoklady pro právní závěr, že předmětná kupní smlouva je neplatná.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje se skutkovým a právním hodnocením, ze kterého vyšly obecné soudy. Na základě svého rozboru důkazů provedených v řízení před obecnými soudy dospívá k odlišným skutkovým zjištěním a k opačnému právnímu závěru v otázce neplatnosti kupní smlouvy. Podle jeho názoru bylo provedeným dokazováním prokázáno, že kupní smlouva byla uzavírána s účelem zmařit uspokojení jeho pohledávky. V ústavní stížnosti dále tvrdí, že jsou pro něho rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu těžko pochopitelná, a to proto, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, zatímco dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tento rozsudek na souzený případ nedopadá. Rozhodnutí obecných soudů proto považuje za nelogická a nespravedlivá a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv a proto navrhuje, aby byla Ústavním soudem zrušena.
III.
6. Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svá stanoviska, která uplatnil v řízení před obecnými soudy a na Ústavním soudu se ve skutečnosti domáhá přehodnocení jejich závěrů, které se opírají o výklad podústavního práva. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
8. Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Ústavní soud neshledává rozpor mezi stanoviskem odvolacího a dovolacího soudu z hlediska použitelnosti judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 na daný případ. Krajský soud uvedl, že z tohoto rozhodnutí vyšel, a to při hodnocení podmínek, za nichž by bylo možno právní úkon považovat za neplatný, jestliže by jeho smyslem bylo znemožnit věřiteli domáhat se uspokojení své pohledávky. V souladu s uvedeným judikátem dospěl k závěru, že by takový úmysl musel být prokázán oběma smluvním stranám, což se v souzeném případě nestalo. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž reagoval na tvrzení stěžovatele, že jde o skutkovou shodu se souzeným případem, uvedl, že závěr o neplatnosti právního úkonu, ke kterému Nejvyšší soud v citovaném judikátu dospěl, není v tomto souzeném případu použitelný pro odlišnost skutkových zjištění. Je tedy evidentní, že stanoviska obou soudů ve vztahu k uvedenému judikátu a jeho použitelnosti v souzeném případě jsou ve shodě.
9. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu