ECLI:CZ:US:2011:2.US.3736.10.1
sp. zn. II. ÚS 3736/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Michalem Noskem, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2010 č. j. 55 C 283/2009-34 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010 č. j. 56 Co 287/2010-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2010 a na základě výzvy kvalifikovaně doplněnou dne 4. 4. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými jí nebyl pro další fázi řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavní práva v rozsahu čl. 1 odst. 1, čl. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V první části ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh řízení o jejím návrhu na obnovu řízení a navazující žalobě pro zmatečnost. Poté vyslovuje názor, že napadenými rozhodnutími soudy zásadním způsobem zasáhly do jejího procesního postavení jako žalobkyně v uvedeném sporu. Odkazuje na jednu ze stěžejních zásad civilního práva procesního upravenou v §18 o. s. ř. (rovné postavení účastníků řízení), která se projevuje i v právu na právní pomoc v řízení před soudem, přičemž cituje z komentáře k §18 o. s. ř. Má za to, že soudy rozhodly v přímém rozporu s výkladovými pravidly uvedené zásady. Dále upozorňuje, že o nedostatku plné moci k zastupování v řízení pro JUDr. J. bylo rozhodováno v jiném sporu, a dodává, že není pravdou tvrzení krajského soudu obsažené v napadeném usnesení, že neuvedla důvod zmatečnosti ve smyslu §229 o. s. ř., neboť uvedla důvod, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Stěžovatelka konečně s ohledem na své osobní poměry navrhla, aby Ústavní soud rozhod, že náklady řízení před Ústavním soudem ponese stát.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelce bylo v řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 17/2009-126 ze dne 15. 6. 2009 přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně jí byl k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce JUDr. S. B., advokát v O. Napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě k žádosti uvedeného zástupce jej z ustanovení zprostil (výrok I.), nestanovil mu odměnu za zastoupení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že se stěžovatelce nový zástupce z řad advokátů neustanovuje. S odkazem na provedenou lustraci, dle níž je stěžovatelka evidována jako účastnice řízení u okresního soudu v 70 věcech, přičemž jen v roce 2009 podala 6 žalob pro zmatečnost, a s poukazem na konkrétní okolnosti, svědčící o jejích kverulačních aktivitách, dospěl k závěru, že k ochraně takových zájmů není třeba ustanovovat zástupce z řad advokátů. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku III. potvrdil, neboť rovněž shledal, že ze strany stěžovatelky jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o porušení zásady rovnosti účastníků řízení a zásahu do základního práva na právní pomoc v řízení před soudy, zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny (které je součástí širšího pojetí práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté Listiny a souvisí s právem na přístup k soudu).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nezaručují právo na bezplatné právní zastoupení advokátem v občanskoprávních sporech. Takové právo však v jednotlivých případech, zejména je-li účastník nemajetný (jak tomu bylo v případě stěžovatelky), může vyplývat z práva na přístup k soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1184/10 ze dne 21. 6. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se k právu na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny vyslovil např. v usnesení ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 296/1997, kde mj. uvedl, že povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem, byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.).
V projednávané věci je tímto zákonem občanský soudní řád, konkrétně jeho ustanovení §30, podle něhož obecné soudy při zvažování podmínek pro ustanovení zástupce stěžovatelce pro další stádium řízení o podané žalobě pro zmatečnost postupovaly. Uvedené ustanovení ve vazbě na ustanovení §138 o. s. ř. však nelze vykládat natolik extenzivně, že by soudy byly povinny účastníkovi řízení ustanovit advokáta vždy, pokud to odůvodňují jeho majetkové poměry. Z ustanovení §138 o. s. ř. totiž vyplývá, že je vždy třeba současně zjistit, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tedy zda není již na základě v žalobě vzneseného požadavku zřejmé, že mu nemůže být vyhověno. Uvedené ustanovení má právě zabránit "zbytečnému" projednávání sporů, které na straně žadatele zjevně nemohou vést k úspěchu. Posouzení, zda se v tom kterém případě jedná či nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, však přísluší výhradně obecných soudům a nikoli Ústavnímu soudu.
Požadavkům ustanovení §30 odst. 1 a §138 o. s. ř. obecné soudy dostály, neboť se neopomněly zabývat konkrétními okolnostmi svědčícími o zjevně bezúspěšném uplatňování práva ze strany stěžovatelky cestou žaloby pro zmatečnost. V tomto směru lze odkázat především na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu (na které odvolací soud ve svém potvrzujícím usnesení odkázal) a v něm uvedené závěry, které soud vyvodil z obecného tvrzení stěžovatelky o možné podjatosti soudců Krajského soudu v Ostravě, což mělo být důvodem podání žaloby pro zmatečnost, včetně zjištění, že obdobnou námitku podjatosti vůči soudcům Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka již vznesla dříve a Vrchní soud v Olomouci o ní rozhodl tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak konstatuje, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Sama skutečnost, že se stěžovatelka s jejich závěry neztotožňuje, nezakládá porušení ve stížnosti tvrzených ústavních práv.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky, aby náklady na její zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát (viz ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu