ECLI:CZ:US:2011:2.US.725.11.1
sp. zn. II. ÚS 725/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. I., zastoupeného Mgr. Jiřím Zítkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2011 sp. zn. 6 To 52/2011, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2011 č. j. 0 Nt 3112/2011-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 3. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Na stěžovatele byla dne 16. 7. 2010 státním zástupcem v Bruntále podána obžaloba pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku s dalšími osobami pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní řízení proti stěžovateli je vedeno u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 122/2010, v jehož rámci musel být na osobu stěžovatele vydán dne 7. 9. 2010 příkaz k zatčení, a to z důvodu jeho neznámého pobytu, kdy mu opakovaně nebylo možné doručit předvolání k hlavnímu líčení. Uvedený příkaz k zatčení byl realizován dne 14. 1. 2011, kdy byl stěžovatel Policií ČR v 13:00 hod zatčen.
V záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel vzat podle §68 odst. 1 tr. řádu do vazby z důvodu §67 písm. a) tr. řádu. Za okolnosti odůvodňující aplikaci §67 písm. a) tr. řádu soud mimo jiné považoval obavu, že "by se (stěžovatel) v průběhu trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále ve věci sp. zn. 4 T 122/2010 mu vyhýbal tak, jak činil do současné doby, když prokazatelně se v místě trvalého bydliště či ve svém tehdejším přechodném bydlišti nezdržoval, přebýval u babičky či u další příbuzné v Českých Budějovicích, aniž by změnu místa pobytu Okresnímu soudu v Bruntále nahlásil. (Stěžovatel) je osobou, která v současné době není nikde řádně zaměstnána, není nikde evidována, takže není k místu svého pobytu nijak fakticky vázána (...)." Okresní soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že proti stěžovateli jsou aktuálně vedena další dvě trestní řízení, "když na (stěžovatele) musel být v rámci přípravného řízení také Okresním soudem v Ostravě vydán příkaz k jeho zatčení a rovněž i účast (stěžovatele) u hlavních líčení ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 73 T 12/2010 se nepodařilo zajistit, neboť (stěžovatel) písemnosti soudu na uváděných adresách nepřebíral a k hlavním líčením se opakovaně nedostavoval." (str. 1 - 2 usnesení).
Stížnost stěžovatele, v níž vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým okresní soud odůvodnil obavu z jeho vyhýbání se trestnímu řízení, když pouze opomenul sdělit, že přebývá u své babičky, Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou. Nad rámec okresním soudem uvedených okolností krajský soud v odůvodnění konstatoval, že "u (stěžovatele) je zřejmé, že má vědomost o probíhajícím trestním řízení, nicméně neučinil nic, aby v tomto směru si zajistil místo k přebírání pošty a lze dovodit, že se před trestním stíháním skrývá. Navíc (stěžovatel) páchá soustavně majetkovou trestnou činnost, o čemž svědčí opis z evidence rejstříku trestů na (stěžovatele), který od r. 1994 obsahuje 17 záznamů, přičemž od r. 2001 má 8 záznamů pro majetkovou trestnou činnost, kdy mu byly ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody a v roce 2002, kdy mu byl uložen alternativní trest v podobě OPP, tento trest byl změněn v trest nepodmíněný." (str. 2 usnesení).
Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté co zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho vazební věci, opětovně (odkazem na argumentaci uvedenou ve výše uvedené stížnosti) polemizoval s konkrétními okolnostmi, které obecné soudy vzaly při svém závěru o jeho vzetí do vazby do úvahy, neboť dle názoru stěžovatele nejsou dostatečně odůvodněny a jsou nesprávně a velmi přísně posuzovány, kdy jeho přítomnost u hlavního líčení bylo možno zajistit i jiným způsobem. Nadto stěžovatel namítal, že o jeho vzetí do vazby nerozhodoval příslušný soud, kdy rozhodoval Okresní soud v Ostravě namísto Okresního soudu v Bruntále, přičemž tyto námitky, jak uvedl stěžovatel, uplatnil ve své žádosti o propuštění z vazby ze dne 15. 2. 2011, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 2. 2011 č. j. 6 To 100/2011-470 rovněž zamítl. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou s odůvodněním napadených usnesení ohledně naplnění podmínek pro jeho vzetí do vazby staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Posoudit u jednotlivých případů konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu, s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky).
K námitce stěžovatele, že napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna a jsou tedy nepřezkoumatelná, Ústavní soud konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda vzetí do vazby, příp. její další trvání, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. ((srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)). Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 tr. řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu obecné soudy spatřovaly v několika konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly (viz výše, str. 1-2, resp. str. 2 napadených usnesení). Za tyto skutečnosti obecné soudy označily zejména obavu z vyhýbání se stěžovatele trestnímu stíhání či případnému trestu, který mu hrozí, a to s ohledem na jeho chování do současné doby nejen v předmětné věci, ale i v ostatních, souběžně proti stěžovateli vedených trestních řízeních, či na minulost stěžovatele (stěžovatelem soustavně páchaná majetková trestná činnost, od roku 1994 přes 20 záznamů v trestním rejstříku). Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou tak dle názoru Ústavního soudu v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 ve spojení s §67 a §71 tr. řádu) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Omezení osobní svobody stěžovatele se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 8 Listiny, jak tvrdil stěžovatel. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Námitku stěžovatele, že v jeho věci rozhodoval nepříslušný soud, Ústavní soud považuje rovněž za nepřípadnou, přičemž lze odkázat na odůvodnění výše citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 22. 2. 2011 č. j. 6 To 100/2011-470, který se s uvedenou námitkou dostatečným způsobem vypořádal (viz str. 2-3 usnesení). Ústavní soud proto neměl důvod se touto námitkou jakkoliv dále zabývat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu