ECLI:CZ:US:2011:2.US.808.11.1
sp. zn. II. ÚS 808/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Charvátova 11, Praha 1, proti výroku I. a II. v části věty před středníkem usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010 sp. zn. 18 Co 498/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 67 EXE 1494/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu osobně dne 17. 3. 2011 a doplněnou podáním ze dne 28. 3. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 67 EXE 1494/2010 nařídil Obvodní soud pro Prahu 4 podle vykonatelného bloku na pokutu městské policie Česká Lípa ze dne 6. 3. 2007 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 500,-Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného exekuci na majetek povinného (stěžovatele). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko. Usnesením ze dne 20. 12. 2010 sp. zn. 18 Co 498/2010 odmítl výrokem I. Městský soud v Praze odvolání stěžovatele proti výroku o nařízení exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 500,-Kč; výrokem II. věty před středníkem potvrdil usnesení soudu I. stupně ve výroku o nařízení exekuce k úhradě nákladů exekuce; výrokem II. věty za středníkem změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se oprávněnému nepřiznává náhrada nákladů řízení; výrokem III. nepřiznal městský soud oprávněnému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Městský soud uvedl, že stěžovatel v odvolání neuvedl žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce, když tou není jeho názor o tom, že oprávněný (Město Česká Lípa) měl, ze dvou do úvahy přicházejících zákonných postupů vedoucích k vymožení pohledávky, postupovat dle zákona o správě daní a poplatků. Povinnost takového postupu nelze dle městského soudu ve vztahu k oprávněnému ze zákonných ustanovení dovodit, přičemž se ani nejedná o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce. V rozsahu výroku o nákladech exekuce odkázal městský soud na rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 30 Co 180/2010, které "se také zabývalo otázkou nákladů exekuce v případě nestandardního postupu oprávněného." Z jeho odůvodnění vyplývá, že omezení skutečností, které lze namítat proti usnesení o nařízení exekuce ve smyslu ust. §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EŘ"), se uplatní jen ve vztahu k rozhodnutí o nařízení exekuce; rozhodnutí o nákladech exekuce a nákladech oprávněného jsou svou povahou rozhodnutím o nákladech řízení, tyto výroky stojí samostatně a nemají svůj základ v exekučním titulu. Tyto výroky si ponechávají povahu usnesení procesní povahy a může tak nastat situace, kdy soud povinnému náhradu nákladů oprávněného, popř. náhradu nákladů exekuce podle ust. §150 a ust. §270 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ") neuloží. Vzhledem k tomu, že odvolání stěžovatele do výroku o nařízení exekuce bylo odmítnuto, nebyl dle městského soudu důvod k úvahám o nesprávnosti rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech exekutora.
Odvolání stěžovatele bylo shledáno důvodným co do výroku o nákladech řízení oprávněného. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací stěžovatele, spočívající v námitce týkající se jednak zvoleného postupu při vymáhání pohledávky ve výši 500,-Kč za neuhrazenou pokutu udělenou stěžovateli za dopravní přestupek v blokovém řízení, a to za situace, kdy ze smlouvy o poskytování právních služeb mezi oprávněným a právní zástupkyní ze dne 2. 7. 2004 ve znění dodatku č. 1 ze dne 11. 4. 2007 skutečně vyplývá přímá zainteresovanost právní zástupkyně na zvoleném postupu při vymáhání pohledávky, v jehož důsledku dochází ke zcela nepřiměřenému finančnímu zatížení povinného; tento závěr vyplývá z toho, že odměnu právní zástupkyni vůbec neplatí oprávněný, ale tato je součástí vymožené pohledávky. Nadto byla mezi oprávněným a právní zástupkyní smluvně sjednána její povinnost při vymáhání pokut z dopravních přestupků spolupracovat s konkrétně určeným exekutorem JUDr. Ivankem. Bez ohledu na obecnou pravdivost toho, že za vznik nákladů je dobrovolným nesplněním povinnosti odpovědný povinný, nelze oprávněným a jeho právní zástupkyní zvolenému postupu nejen v této věci poskytnout soudní ochranu. S ohledem na oprávněným zvolený způsob vymáhání blokových pokut za dopravní přestupky proto odvolací soud nepovažuje jemu vzniklé náklady za potřebné a účelné tak, aby je bylo možno přiznat v rámci nároku ať již podle ust. §142 odst. 1 či ust. §146 odst. 3 OSŘ (odvolací soud odkázal na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) a nálezu sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010). V postupu oprávněného tak odvolací soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádnou aplikaci ust. §150 OSŘ, a to při zvážení toho, že nepřiznání náhrady nákladů řízení se oprávněného jako veřejnoprávní korporace, resp. jeho majetkové sféry, zásadně negativním způsobem nedotkne.
Argumentace stěžovatele vychází z toho, že oprávněný je orgánem veřejné moci, tj. subjektem veřejného práva, který kromě samosprávy vykonává státní správu v rozsahu přenesené působnosti, přičemž ukládání a vybírání pokut za přestupky je právě výkonem státní správy v přenesené působnosti, k jejímuž výkonu je obec materiálně, personálně a finančně zabezpečena z prostředků státního rozpočtu. Město Česká Lípa je nadáno pravomocí k tomu, aby svými zaměstnanci provedlo výkon rozhodnutí jím vydaných ve správním řízení, a to způsobem dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "ZSDP"). Stěžovatel má za to, že zákonný postup při vymáhání pokuty je takový, že oprávněný musí nejdříve využít své vlastní pravomoci vymáhat pohledávku, a to alespoň dle ust. §73 odst. 1 ZSDP, přičemž obec může požádat exekutora o provedení exekuce dle ust. §73 odst. 3 ZSDP teprve po takové výzvě. To však oprávněný neučinil a z tohoto důvodu neměla být exekuce vůbec nařízena.
Ohledně nákladů exekuce poukazuje stěžovatel na ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu stran nákladů řízení státu - samosprávného celku, ve formě nákladů zmocněného advokáta. Považuje za nespravedlivé, že mu bylo uloženo zaplatit náklady exekuce vzdor jeho námitkám týkajícím se zainteresovanosti zástupkyně vedlejšího účastníka řízení na výsledku sporu a předem dohodnuté osobě exekutora, pro něž nebyly vedlejšímu účastníkovi řízení přiznány náklady řízení. Konečně pak stěžovatel poukazuje na odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k nálezu sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409), a na právní názor obsažený ve formě obiter dicta v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. ledna 2010. Vychází z toho, že vedlejší účastník řízení podal v blízké časové souvislosti proti stěžovateli ohledně pěti blokových pokut samostatné návrhy na nařízení exekuce, a to evidentně se záměrem co největšího přísudku na nákladech řízení, a to i pro soudního exekutora. Takový postup považuje stěžovatel za nemravný (totožně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 779/11 ze dne 29. 3. 2011).
Stěžovatel proto tvrdí, že obecné soudy, především pak Městský soud v Praze jako soud odvolací, neposkytly ochranu jeho základním právům a svobodám, neboť (při posuzování účelnosti exekuce jako takové a nákladů exekuce) se nezabývaly tím, že návrh vůči stěžovateli byl podán se šikanózním záměrem a bez předchozí výzvy dle ust. §73 odst. 1 ZSDP, a při posuzování účelnosti nákladů řízení vyvodily pouze závěry, dopadající do účelnosti nákladů oprávněného, nikoliv závěry, mající dopad do účelnosti nákladů exekuce soudního exekutora, ačkoliv jde zjevně o náklady nikoliv účelné, jejichž vznik takto přivodil oprávněný zbytečně.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). Přitom ne každé procesní pochybení je zároveň zásahem do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle názoru Ústavního soudu je vždy třeba vážit případná procesní pochybení obecných soudů a dávat je do kontextu soudního řízení jako celku, a teprve v tomto celkovém kontextu případně dovozovat z procesních pochybení zásah do základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 132/04 ze dne 15. 6. 2004).
Ve vztahu ke stěžovatelem napadenému výroku o nařízení exekuce dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu totiž vyplývá, že ten nejprve zcela jasně vyložil možnosti přezkumu návrhu na nařízení exekuce, aniž by v takto uvedeném rámci shledal prostor pro uvedenou námitku (viz výše). Potom výslovně uvedl, že nesdílí stěžovatelův právní názor, že vedlejší účastník řízení měl ze dvou do úvahy přicházejících zákonných postupů vedoucích k vymožení pohledávky postupovat podle zákona o správě daní a poplatků (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 779/11). Stěžejní námitkou stěžovatele je, že oprávněný nepostupoval před předáním věci soudnímu exekutorovi dle ust. §73 odst. 1 ZSDP a nezaslal mu výzvu k zaplacení daňového nedoplatku s poučením, že po uplynutí lhůty k zaplacení bude přikročeno bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. K tomu odkazuje Ústavní soud na závěry obsažené např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 9 Afs 74/2007 a judikaturu v něm uvedenou [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 198/99 ze dne 17. 6. 1999 (U 43/14 SbNU 367) a nález sp. zn. I. ÚS 78/05 ze dne 21. 12. 2006 (N 232/43 SbNU 619)], která se zabývá povahou předmětné výzvy (popř. srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2793/09 ze dne 25. 11. 2009). Podstatný pro nařízení exekuce tak v souladu s právními závěry odvolacího soudu je okamžik, kdy předmětný pokutový blok na místě nezaplacený nabyl právní moci a vykonatelnosti, přičemž absence předmětné výzvy nemá na jeho právní moc a vykonatelnost vliv (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2664/2008, ze dne 3. 9. 2009).
K otázce veřejnoprávních exekucí se opakovaně vyjádřil i veřejný ochránce práv, když dospěl k závěru, že uplatnění předmětné výzvy je postupem v souladu s principy dobré správy, kdy obce (jako správci daně) mají postupovat tak, aby při vyžadování povinností od dlužníků (daňových subjektů) volily jen takové prostředky, které dlužníky nejméně zatěžují a umožňují přitom dosáhnout vybrání dlužné částky. Ústavní soud k tomu dodává, že vzniklá situace je nepochybně zapříčiněna nepříliš jasnou právní úpravou, která sice kladla správci daně povinnost vyzvat k zaplacení daňového dlužníka, který nesplnil daňovou povinnost, přičemž zákon nepředpokládal, že by správce daně tuto povinnost nesplnil, resp. v ust. §73 odst. 2 ZSDP stanovil výjimku z této povinnosti. Nicméně, obec vystupující ve vrchnostenském vztahu musí respektovat přímo působící základní práva a minimalizovat zásahy do nich, tj. výkon rozhodnutí musí provádět takovými prostředky, které co nejméně zatíží osobu trestanou za přestupek. Ústavní soud k tomu odkazuje na přiměřenou aplikaci právních závěrů obsažených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), ve kterém je uvedeno, že "[z] preambule Ústavy vyplývá úmysl občanů České republiky vycházet z principů právního státu. Čl. 1 Ústavy pak Českou republiku výslovně označuje jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Úcta k právům a svobodám jedince je nepochybně také právě jedním z oněch principů právního státu, jak má na mysli Preambule Ústavy, z něhož lze dovodit jedno ze základních pravidel fungování státní moci, kterým je zásada proporcionality (přiměřenosti) a zákaz zneužití práva, jak ostatně dovodil v řadě nálezů Ústavní soud. Tato zásada vychází z premisy, že k zásahu do základních práv či svobod, i když to jejich ústavní úprava nepředpokládá, může dojít v případě jejich vzájemné kolize nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu základního práva a svobody /veřejný statek/ [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. 10. 1996 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)]. Vždy však je v těchto případech třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je již zmíněná zásada proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři principy, respektive kriteria posuzování přípustnosti zásahu. První z nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná princip potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 25/97 ze dne 13. 5. 1998 (N 53/11 SbNU 25; 159/1998 Sb.)]. V tomto bodě se vychází ze zvážení empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96; publ. jak uvedeno shora; dle tohoto nálezu empirickým argumentem lze chápat faktickou závažnost jevu, jenž je spojen s ochranou určitého základního práva; systémový argument znamená zvažování smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému základních práv a svobod. Kontextovým argumentem lze rozumět další negativní dopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostnění jiného; hodnotový argument představuje zvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot)."
Na druhou stranu, stěžovateli byla předmětná pokuta uložena v blokovém řízení, tedy stěžovatel souhlasil se svým přestupkem a byl ochoten pokutu zaplatit [viz ust. §84 odst. 1 zákona 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "ZoP")]; přičemž netvrdí, že před nařízením exekuce pokutu uhradil, nebyl řádně poučen dle §85 odst. 3 ZoP či jiné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Jinak řečeno, stěžovatel si byl vědom své povinnosti zaplatit blokovou pokutu za jím spáchaný přestupek, přičemž tak neučinil po dobu více než tří let od spáchání přestupku (vigilantibus iura scripta sunt).
Prakticky totožnou věcí stěžovatele se zabýval Ústavní soud již v řízení sp. zn. II. ÚS 779/11, ve kterém stěžovatel napadl pouze výrok o nákladech exekučního řízení a jeho ústavní stížnost byla usnesením ze dne 29. 3. 2011 jako nepřípustná odmítnuta. Ústavní soud k tomu uvedl, že "[v]lastní napadené výroky jsou ve své podstatě výroky toliko blanketními. Ke svému provedení vyžadují totiž vydání dalšího rozhodnutí, konkrétně příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ve vztahu k němu má přitom stěžovatel zachovány veškeré námitky, které proti uvedeným výrokům uplatnil nyní. Ostatně pokud se stěžovatel dovolával právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09, ten se zabýval právě až situací po vydání posledně uvedeného příkazu, resp. po jeho soudním přezkumu. Proto je nutné námitky stěžovatele odmítnout jako předčasné." V nyní projednávané věci nevidí Ústavní soud důvod se od těchto závěrů jakkoli odchylovat, když pouze nad rámec již uvedeného uvádí, že jak plyne z konstantní judikatury [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)] a ostatně i z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, ust. §87 až §89 EŘ nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí, tj. z ust. §270 a §271 OSŘ, které mimo jiné odkazují pro rozhodování o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí na přiměřené použití ust. §147 až §150 OSŘ. Tato ustanovení OSŘ umožňují moderaci, popř. separaci nákladů řízení pro případ, že jsou zde dány okolnosti zvláštního zřetele hodné či jeden z účastníků svým jednáním zavinil vznik nákladů řízení, přičemž typickým druhem takového zavinění se rozumí porušení procesních povinností účastníka vyplývajících ze zákona (srov. viz výše) nebo uložených soudem (srov. Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha 2006, s. 664).
V této souvislosti nelze odhlížet ani od právních závěrů učiněných odvolacím soudem ve vztahu k výroku nepřiznání náhrady nákladů řízení oprávněnému, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní a přiléhavé (viz níže), a jež jsou, bohužel, světlou výjimkou v jinak spíše mechanickém a formalistickém přístupu obecných soudů k otázce náhrady nákladů státu a orgánů samosprávy. Ústavní soud k tomu odkazuje na přiměřenou aplikaci závěrů obsažených v nálezu sp. zn. II. ÚS 2740/08 ze dne 20. 10. 2009, kde je uvedeno, že "[j]estliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v ust. §271 OSŘ (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle ust. §271 OSŘ naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ust. §89 EŘ." Odvolací Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí taktéž poukázal na přesah jeho závěrů i pro obdobná řízení vedená oprávněnou (viz výše); z tohoto důvodu je zřejmé, že v úvahu budou brány i námitky stěžovatele stran uplatňování bagatelních pohledávek samostatnými žalobami / návrhy na výkon rozhodnutí se zcela zřejmým záměrem finančního profitu z několika samostatně přiznaných náhrad nákladů řízení, jež mnohonásobně převyšují vymáhanou pohledávku (srov. přiměřeně stěžovatelem citované závěry obsažené ve formě obiter dicta v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09).
Nad rámec výše uvedeného vyzývá Ústavní soud zákonodárce k revizi systému vymáhání tzv. bagatelních pohledávek (a to i soukromoprávních), když ten již zcela abstrahoval od svého účelu (ostatně drtivá většina sporů ve věcech bagatelních pohledávek je dlužníky vedena toliko jen v rozsahu náhrady nákladů řízení) a stal se pouze výnosným "byznysem", majícím však likvidační účinky pro řadu dlužníků. Insolvenční soudy, zahlcené návrhy na oddlužení, zcela jistě potvrdí, že řada dlužníků se dostala do svízelné finanční situace právě díky neschopnosti hradit zjevně přemrštěné náklady na vymáhání jinak bagatelních částek (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 včetně odlišného stanoviska). Prvotní problém dle Ústavního soudu spočívá již v samotném faktu, že u oprávněných, kteří ze své podstaty produkují řadu bagatelních pohledávek (typicky dopravní podniky, obce) a museli by tak zaměstnávat na své náklady zaměstnance, jejichž náplní práce by bylo pouze tyto pohledávky vymáhat (tzv. formulářové žaloby), je dle platné právní úpravy v nalézacím či vykonávacím řízení možno uložit dlužníku pouze náhradu hotových výdajů a soudního poplatku; vymáhání těchto pohledávek "vlastními silami" je tak pro ně ztrátové a přímo je motivuje k "prodeji" pohledávek či k jejich vymáhání skrze advokátní kanceláře (poznámka pod čarou č. 1).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
----------
1) Podivuhodné je, že ze 23 statutárních měst (viz ust. §4 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů) má 22 (výjimkou je Město Kladno) stanovenu přirážku k jízdnému ve výši zákonného maxima 1.000,-Kč (srov. ust. §18a odst. 3 zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud se tak táže, zda se jedná o náhodu, či stanovení výše přirážky k jízdnému dopravními podniky má co dočinění s ust. §3 odst. 1 bod 1, resp. bod 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů?