ECLI:CZ:US:2011:2.US.848.11.1
sp. zn. II. ÚS 848/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FLAME GUARD Praha, spol. s r. o., se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, IČ 496 21 122, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2010 č. j. 8 Afs 66/2010-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatelce bylo správcem daně vyměřeno penále za pozdní úhradu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. ledna do 31. prosince 2002, a to ve výši 0,2 % z dlužné částky do 500 dnů prodlení a nad tento rozsah ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky. Správce daně při výpočtu penále postupoval podle ustanovení §63 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném v roce 2002. Stěžovatel tvrdí, že použití zvýšené sazby penále nebylo správné, neboť podmínky pro její použití nastaly jen zdánlivě. Doměrek daně byl sice proveden na základě daňové kontroly, avšak zkrácení daně nebylo správcem daně ve vlastním slova smyslu zjištěno. Stěžovatelka totiž při jednání se správcem daně vždy jasně deklarovala, jak postupuje; správce daně byl tedy o jejím postupu informován. Kromě toho se nemohlo v daném případě jednat o zkrácení daně, neboť o co byla daň na straně stěžovatelky snížena, o to byla na druhou stranu u spolupracující společnosti MULTA Praha, spol. s r. o., zvýšena.
Stěžovatelka považuje postup správce daně za nesprávný také proto, že když se odvolala proti dodatečným platebním výměrům, kterými jí byla na základě daňové kontroly za předmětné období doměřena daň z přidané hodnoty, ve všech těchto svých odvoláních svůj postup ve vztahu k obchodní společnosti MULTA Praha, spol. s r. o., popsala. Navíc se jednalo o postup, který praktikovala i v minulosti, kdy u ní rovněž proběhly daňové kontroly, aniž by v jejím postupu shledaly nějaké pochybení. Stěžovatelka proto činí závěr, že správce daně byl o jejím postupu při zpracování daňových přiznání informován, a to ještě před prováděním daňové kontroly. Na základě toho dovozuje, že vyměření penále za pozdní úhradu daně z příjmů právnických osob, pokud bylo pro jeho výpočet použito dvojnásobné sankční sazby, neodpovídá gramatickému i logickému výkladu ustanovení §63 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném v době rozhodnutí.
Dále stěžovatelka nesouhlasí s postupem Nejvyššího správního soudu, který v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že bylo na ní, aby se zřetelem k výsledkům daňových řízení týkajících se daně z přidané hodnoty (tedy před zahájením kontroly na daň z příjmů právnických osob), podala dodatečné daňové přiznání k této dani. Pokud tak neučinila, jde nesprávně zvolený postup plně k její tíži. Podle názoru stěžovatelky rozhodnutí správce daně nebylo odvislé od skutkových zjištění, ale záviselo pouze na jejím správním uvážení. V takovém případě správce daně nemůže rozhodnout i o sankci, neboť ta musí vyplývat z jednoznačného výkladu zákona, ne ze správního uvážení, a musí být předvídatelná. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší správní soud vůbec nehodnotil smysl ustanovení §63 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, čímž se dostal do rozporu s ústavními principy, které jsou zakotveny ve shora citovaných článcích Listiny a Úmluvy. Proto se domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Kromě toho stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí ve věci vydaného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky předkládané v řízení před správními orgány a soudy. Pokud se tedy stěžovatelka (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se Nejvyšší správní soud vypořádal, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že se Nejvyšší správní soud všemi námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a své závěry důkladně a srozumitelným způsobem odůvodnil, tzn. uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. Vyložil, proč považuje postup správce daně při předpisu penále z nedoplatku daně z příjmů právnických osob v daných souvislostech za správný. Ústavní soud na tomto výkladu Nejvyššího správního soudu neshledává nic protiústavního, přičemž opětovně zdůrazňuje, že do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Pokud jde o návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti, nerozhodoval Ústavní soud o tomto návrhu samostatným rozhodnutím, neboť o meritorním návrhu rozhodoval neodkladně. Kromě toho tímto návrhem nemohlo být dosaženo cíle sledovaného stěžovatelkou, neboť se ústavní stížností domáhala zrušení pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí by nemohlo mít žádný vliv na právní moc rozhodnutí správce daně ani finančního ředitelství.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu