ECLI:CZ:US:2011:2.US.862.11.1
sp. zn. II. ÚS 862/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. F., zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Českém Krumlově, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 104/2010-107 ze dne 12. ledna 2011, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 57/2010-60 ze dne 27. srpna 2010, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. března 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem správního soudu zamítnuta její žaloba proti dvěma rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení, z nichž jedním bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Blatné, jímž byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2004 až listopad 2005, a za leden, únor a listopad 2006, a dalším rozhodnutím byly změněny dříve vydané dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Blatné tak, že byla změněna výše dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty za prosinec 2005, březen až říjen a prosinec 2006. Rozhodnutím kasačního soudu byla její kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla zkrácena na svých základních právech, konkrétně podle čl. 38 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka rekapituluje, že správce daně zahájil v roce 2007, resp. 2008 daňovou kontrolu u Ing. V. F. ohledně daně z příjmu a daně z přidané hodnoty za léta 2004, 2005 a 2006. V průběhu této daňové kontroly Ing. V. F. zemřel, avšak správce daně daňovou kontrolu neukončil a v řízení pokračoval se stěžovatelkou a M. N., coby potenciálními dědičkami, posléze toliko se stěžovatelkou. Tento postup napadla stěžovatelka, tehdy ještě s další dědičkou M. N. žalobou u soudu, ve které namítaly, že jsou pokračováním v daňové kontrole i po té, co daňový subjekt zemřel, zkráceny na svých právech a to jednak tím, že postup správce daně byl podle jejich názoru ultra vires, a jednak tím, že jím dochází k zásahu do práva na spravedlivý proces. V řízení, ve kterém postupně rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, Nejvyšší správní soud a posléze i Ústavní soud neuspěly.
Nyní stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí, jimiž bylo rozhodováno o meritorním rozhodnutí správce daně o doměření daně z přidané hodnoty. Tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny (v textu podání na několika místech chybně uvedeno v čl. 38 a násl. Listiny). Konkrétně namítá, že v daňové kontrole bylo pokračováno i po smrti jejího manžela, dále že v průběhu daňové kontroly nedošlo k úplnému dokazování, a konečně, že nebyla akceptována její námitka, aby daň byla vyměřena podle pomůcek. Všechny tyto výhrady byly stěžovatelkou uplatněny v řízení před obecnými soudy a ty se v odůvodnění svých rozhodnutí s nimi vypořádaly. Stěžovatelka ovšem s jejich názory nesouhlasí a v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci uplatněnou v předchozích řízeních a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, t. j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky předkládané v řízení před správními orgány a soudy. Pokud se tedy stěžovatelka (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy všemi námitkami stěžovatelky podrobně zabývaly a své závěry důkladně a srozumitelným způsobem odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vyložily, proč považuje postup správce daně v daných souvislostech za správný. Ústavní soud na tomto výkladu neshledává nic protiústavního.
K otázce pokračování v daňové kontrole i po smrti manžela stěžovatelky se již jednou Ústavní soud vyjádřil, a to v předchozím řízení, vedeném pod sp. zn. II ÚS 366/09 a na svém stanovisku vyjádřeném v odmítacím usnesení ze dne 21. ledna 2010 setrvává i nyní. Proto na toto rozhodnutí odkazuje.
Stěžovatelka dále namítá neúplnost provedeného dokazování. Jedná se o námitku, která byla uplatněna před obecnými soudy a ty se s ní v odůvodnění náležitě vypořádaly. Vyložily přesvědčivým způsobem, proč nebylo třeba doplňovat dokazování místním šetřením u obchodní společnosti POLA Protivín s. r. o., k prověření výpovědi svědka M., která byla klíčovým důkazem pro doměření daně. Právo na spravedlivý proces negarantuje účastníkovi řízení, že musí být vyhověno každému jeho návrhu na doplnění dokazování. Podmínkou je, aby orgán státní pomoci, pokud navržený důkaz neprovede, vyložil důvody, proč považuje důkaz za nadbytečný a aby nešlo o důvody svévolné. Tak tomu ale v daném případě není, neboť správce daně podrobně vyložil, že navrhovaný důkaz považuje za nadbytečný s ohledem na podklady, které byly v řízení shromážděny a plně dostačovaly k vydání rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelce. V tomto směru nemá Ústavní soud pochybnosti o správnosti postupu obecných soudů při přezkumu správního rozhodnutí stěžovatelkou tvrzenému porušení ústavně garantovaných práv spočívajícímu v neúplně provedeném dokazování.
Konečně stěžovatelka tvrdí, že postupem obou obecných soudů došlo k zásahu do jejích ústavních práv tím, že neakceptovaly její námitku, aby daň byla vyměřena podle pomůcek. V podání cituje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve které hodnotí důkazní situaci stěžovatelky a dospívá k závěru, že ohledně svých tvrzení neunesla důkazní břemeno, což podle ní znamená, že mělo být rozhodováno podle pomůcek. Ze strany stěžovatelky však jde o naprosté nepochopení smyslu uvedeného odůvodnění rozsudku, neboť se jím vyjadřuje přesný opak toho, k čemu směřuje. Soud totiž konstatuje, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k vyvrácení zjištěných skutečností, na základě kterých došlo k doměření daně a nikoliv, že by nebylo dostatek podkladů pro rozhodnutí správce daně na základě provedeného dokazování. Jinými slovy tedy řečeno, že správce daně důkazní břemeno unesl, a proto nebyl důvod k postupu za použití pomůcek.
Ústavní soud si je vědom, jak to ostatně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud, že stěžovatelka jako dědička po svém manželovi je v obtížné situaci, neboť ona sama nepodnikala. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že bylo na jejím rozhodnutí, zda dědictví přijme anebo odmítne, a pokud se rozhodla dědictví přijmout, pak tím na sebe současně vzala i odpovědnost za dluhy dědictví do výše hodnoty dědictví.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu