ECLI:CZ:US:2011:2.US.908.11.1
sp. zn. II. ÚS 908/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele K. Ř., zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2010 č. j. 42 Co 7/2007-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele Krajský soud v Ostravě v rámci svého rozhodování projevil libovůli, když po zastavení řízení v odvolacím řízení a zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně uložil stěžovateli nahradit žalobkyni náklady řízení před oběma soudy, ačkoli stěžovatel zastavení řízení nezavinil.
Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud napadeným usnesením zejména zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2006 č. j. 54 C 232/2004-134 (kterým soud prvého stupně zavázal stěžovatele vyklidit předmětný byt a nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvého stupně), řízení poté zastavil (výrok I.), a stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 9.125,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.) a taktéž nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 24.800,- Kč (výrok III.). Odvolací soud tak postupoval s ohledem na skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení o odvolání stěžovatele žalobkyně vzala svým podáním učiněným do protokolu o jednání odvolacího soudu svou žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že stěžovatel již v bytě označeném v žalobě nebydlí, neboť tento byt dobrovolně vyklidil, a byt již užívá žalobkyně, přičemž stěžovatel se zpětvzetím žaloby souhlasil.
Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž brojil proti výrokům II. a III. rozhodnutí s tím, že nesouhlasil s jemu uloženou povinností nahradit žalobkyni náklady zastaveného řízení. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání a posléze ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011 č. j. 26 Cdo 3233/2010-246 dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí s poukazem na svoji ustálenou rozhodovací praxi dovolací soud uvedl, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. 1. 2001 přípustným.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatuje, že za takový opravný prostředek lze ovšem považovat pouze ten, který byl podán řádně, tedy o němž bylo meritorně rozhodnuto, nikoliv ten, který byl odmítnut či zamítnut pro formální vady.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel odvozoval včasnost podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Vycházel tedy z výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V daném případě však stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které nebylo přípustným, a proto k odmítnutí dovolání ve skutečnosti nedošlo z důvodů, závisejících na uvážení dovolacího soudu.
Z výše uvedeného plyne ten důsledek, že rozhodnutí dovolacího soudu, které záviselo nikoli na uvážení soudu, nezakládá počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto stěžovateli počala 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, ale již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho je zjevné, že ke dni podání ústavní stížnosti tato lhůta evidentně uplynula a ústavní stížnost byla podána po uplynutí zákonné lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 2718/07 nebo ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 138/05, dostupná in http://nalus.usoud.cz).
V případě stěžovatele by byla přípustná pouze ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, pokud by obsahovala námitky, kterými by stěžovatel polemizoval s posouzením dovolání jako nepřípustným. K tomu Ústavní soud však zdůrazňuje, že je vázán petitem ústavní stížnosti. V dané věci nejde ani o odstranitelnou vadu návrhu, nevzniká totiž rozpor mezi návrhovým žádáním a obsahem ústavní stížnosti, neboť proti usnesení dovolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí, ústavní stížnost směřuje výhradně proti usnesení soudu odvolacího, aniž by vznesl jakýkoli argument i proti rozhodnutí o jeho dovolání.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj