ECLI:CZ:US:2011:2.US.988.11.1
sp. zn. II. ÚS 988/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem Štěpánská 49/633, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2010, č. j. 14 Co 425/2010-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. prosince 2010, č. j. 14 Co 425/2010-142, v řízení o výživném částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně a na jedné straně korigoval jeho rozhodnutí tak, že výživné na dvě nezletilé děti otci (stěžovateli) oproti rozhodnutí soudu prvního stupně mírně snížil (dle specifikace ve výroku I.), avšak na druhé straně tento rozsudek změnil tak, že otci uložil povinnost zaplatit nedoplatek na výživném vzniklý zvýšením výživného od 8. února 2007 do 31. prosince 2010 ve výši 129.500 Kč na nezletilého R. a ve výši 96.525 na nezletilou K. do 3 dnů od doručení rozhodnutí k rukám matky (oproti platbě v pravidelných měsíčních splátkách, které otci povolil soud prvního stupně). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti zvýšení výživného oproti stavu před návrhem na jeho zvýšení. Snížení soudem prvního stupně zvýšeného výživného odůvodnil příjmovými poměry otce v rozhodném období. Neuznal s poukazem na §98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, námitku otce, že je výživné možné zvyšovat toliko do budoucna a nepřihlédl ani k námitkám otce, že má vysoké splátky hypotéky, takže tak vysoké výživné nemůže hradit. Odvolací soud se vyslovil i k otázce splatnosti výživného. V této souvislosti uvedl, že v řízení vyšlo najevo, že na zvýšené výživné otec dosud ničeho nezaplatil, a proto rozhodl o splatnosti podle §160 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž poukázal na to, že otec nevyužil dobrodiní splátek poskytnuté soudem prvního stupně.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, kterého se měl dopustit odvolací soud zejména tím, že vydal nepředvídatelné rozhodnutí, které je navíc nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, takže je projevem libovůle. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že řádně neodůvodnil, co jej vedlo ke změně náhledu na splatnost dlužného výživného. V této souvislosti podotýká, že odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, přesto však jeho rozhodnutí změnil na základě odlišného právního posouzení, aniž by však účastníky řízení s tímto odlišným právním názorem seznámil. Pokud takto odvolací soud rozhodl, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu v otázce předvídatelnosti, resp. v otázce překvapivosti rozhodnutí (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2502/09 a I. ÚS 113/02).
III.
4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel brojí především proti z jeho pohledu překvapivému rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se svým názorem seznámil účastníky řízení. V daném případě je třeba vycházet z toho, že řízení ve věci péče o nezletilé, kam samozřejmě řízení o výživě nezletilých dětí spadá, je vybudováno na odlišných principech, než běžné řízení sporné. Základním hlediskem ve věcech péče o nezletilé je hledisko nejlepšího zájmu nezletilých dětí. Z toho pohledu je třeba nahlížet na postup a rozhodování obecných soudů ve věcech výživného. Tímto hlediskem a výše uvedeným charakterem řízení o výživném jsou pak determinovány i některé procesní instituty, které by se jinak v normálním sporném řízení uplatňovaly.
7. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na jejich základě, jakož i s ohledem na další okolnosti věci přehodnotil jednak závěry soudu prvního stupně o výši výživného (které oproti jeho rozhodnutí snížil) a jednak dospěl i k odlišnému závěru ohledně splatnosti výživného. Přestože je odůvodnění odvolacího soudu stručné, nelze hovořit o libovůli v rozhodování ani o překvapivém rozhodnutí. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel dosud na zvýšeném výživném nic nezaplatil, a proto mu odepřel dobrodiní splátek, které mu poskytl soud prvního stupně. V dané věci byly u odvolacího soudu splněny podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně podle §220 odst. l o. s. ř. Nejedná se tedy o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazoval. Předvídatelnost soudního řízení v praxi jistě neznamená stav, kdy by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu především principem rovnosti účastníků.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu