ECLI:CZ:US:2011:2.US.991.11.1
sp. zn. II. ÚS 991/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., bez právního zastoupení, proti "rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. Na 21/2011 na listě 4 i 8" a návrhu, aby Ústavní soud "zakázal Nejvyššímu správnímu soudu pokračovat v porušování stěžovatelova práva na zákonem předvídané doručení písemností soudu, a přikázal mu, aby upustil od vypracování obálek do vlastních rukou dle dispozic v ust. §50 OSŘ, od vypracování obálek s příkazem ji neukládat i od vypracování písemností na jinou adresu než udanou doručovací adresu", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 4. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost vypracovaná stěžovatelem, která byla doplněna dne 8. 4. 2011 sdělením advokáta ve znění: rozhodnutím předsedy ČAK o určení advokáta k poskytnutí právní služby ze dne 9. 3. 2011 č. j. 649/11, jsem byl určen stěžovateli na jednu právní věc, a to ústavní stížnost ve věci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. Na 21/11. Přes veškerou snahu o opakované písemné výzvy adresované žadateli, tento neposkytl žádnou součinnost k poskytnutí řádné právní služby s výjimkou zaslání vypracovaného textu ústavní stížnosti. Spolu s tímto textem zaslal žadatel vyjádření, ve kterém odmítá další kontakt s určeným advokátem i změnu žadatelem vypracované "ústavní stížnosti". S politováním tedy předkládám shora označenou ústavní stížnost.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Stěžovatelovo podání vykazovalo řadu formálních a obsahových vad (absentovalo v něm označení základních práv, která měla být napadeným rozhodnutím porušena, postrádalo jakoukoliv argumentaci stran porušení základních práv, stěžovatel nebyl právně zastoupen, když nepředložil řádnou plnou moc, ústavní stížnost byla sepsána stěžovatelem).
Z provedeného lustra bylo zjištěno, že stěžovatel podal, od roku 2007, k Ústavnímu soudu již více než sto ústavních stížností, z nichž nejméně 50 jich bylo odmítnuto pro neodstranění vad, tj. zejména proto, že nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z mnoha řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován (kupř. řízení sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09 atd.).
Na základě této skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel není zastoupen v souladu s ust. §30 zákona o Ústavním soudu, neboť povinné zastoupení před Ústavním soudem je třeba posuzovat nikoli čistě formalisticky, ale materiálně (tzn. ústavní stížnost musí být advokátem skutečně sepsána, není tedy možné, aby advokát toliko odkázal na text sepsaný samotným stěžovatelem - srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)], kde je mj. konstatováno: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení."
V řízení o ústavní stížnosti nelze považovat za nevyhnutelnou podmínku, aby se poučení prostřednictvím výzev k odstranění vad podání, dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě identických případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zákonný požadavek, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, a to ním sepsanou ústavní stížností, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2107/07 nebo sp. zn. I. ÚS 337/09). Ostatně sám stěžovatel, dle vyjádření advokáta, jakoukoli součinnost při snaze splnit podmínky řízení o ústavní stížnosti vyloučil.
Proto soudce zpravodaj návrh, který trpěl vadami, pro něž nebyl před Ústavním soudem meritorně projednatelný, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj