ECLI:CZ:US:2011:3.US.1208.11.1
sp. zn. III. ÚS 1208/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, IČ: 43880606, se sídlem exekutorského úřadu v Hodoníně, 695 01, Sadová ul. 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská ul. 378/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 495/2010 ze dne 11. února 2011, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a 1) J. F. a 2) Ing. F. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ve včas zaslané ústavní stížnosti domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť jím měly být porušeny čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 4 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod. Namítal, že uvedené soudní rozhodnutí mu jako fyzické osobě, která v daném řízení vykonávala státní moc a v rámci tohoto výkonu zároveň zjišťovala úplatu za výkon této moci, zcela neodůvodněně upřelo nárok na tuto úplatu vůči oprávněnému tj. 1) vedlejšímu účastníkovi, nebo povinnému tj. 2) vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatel tvrdil, že o své finanční újmě vyčerpal všechny běžné možnosti vymožení pohledávky oprávněného a i ve prospěch oprávněného provedl řadu úkonů, které nemusel činit. Kvůli postupu oprávněného a Krajského soudu v Brně nedošlo ani k tomu, aby k úhradě nákladů exekuce byl zavázán alespoň povinný.
II.
2. Ústavní soud maje k dispozici kopii napadeného rozhodnutí, jakož i souladný, podrobný popis rozhodných skutečností v ústavní stížnosti, nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní spis. Z uvedených pramenů se shodně podává následující: Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 12 Nc 2181/2003 nařídil k návrhu oprávněného tj. 1) vedlejšího účastníka, exekuci na majetek povinného, tj. 2) vedlejšího účastníka, a to k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 000,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení ročně od 13. 11. 2002 do zaplacení, jakož i pro náklady předcházejícího řízení ve výši 6 150,- Kč a dále nákladů exekuce. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora (stěžovatele). Přípisem ze dne 14. 7. 2004 soudní exekutor vyzval oprávněného k zaplacení zálohy na úhradu nákladů exekuce ve výši 3 570,- Kč, kterou později prominul. Obecný soud v napadeném usnesení dále konstatoval, že z obsahu spisu vyplynulo, že soudní exekutor činil další úkony exekuční činnosti směřující k vymožení pohledávky oprávněného. Následně dne 3. 6. 2010, tedy téměř po šesti letech, stěžovatel (soudní exekutor) opětovně vyzval oprávněného k úhradě zálohy na náklady exekuce ve výši 1 800,- Kč, přičemž oprávněnému sdělil, že průběh exekuce ukázal, že při dalších úkonech exekutora nebude dosaženo ani takového výtěžku, který by pokryl alespoň náklady provádění exekuce. Protože oprávněný zálohu nezaplatil, soudní exekutor nařízenou exekuci usnesením ve smyslu ustanovení §55 odst. 5 exekučního řádu zastavil; shledal však, že zastavení exekuce zavinil oprávněný, a proto ho s odkazem na ustanovení §89 exekučního řádu zavázal k úhradě nákladů soudního exekutora.
3. Oprávněný se proti nákladovému výroku odvolal.
4. Obecný soud si při rozhodování o podaném odvolání v této souvislosti všiml, že k úhradě zálohy na náklady exekuce vyzval soudní exekutor oprávněného již v roce 2004. Nicméně tuto povinnost mu následně prominul. Podle Krajského soudu v Brně v okamžiku, kdy soudní exekutor zjistil, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů, změnil soudní exekutor své předchozí stanovisko a oprávněného opětovně vyzval ke složení zálohy na náklady exekuce. Protože oprávněný zálohu nesložil, stěžovatel exekuci zastavil; při tom stěžovatel výrokem stanovil, že to byl oprávněný, kdo zastavení zavinil. Obecný soud takové jednání posoudil jako účelové obcházení zákona a standardní judikatury týkající se náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro nemajetnost povinného.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li by jejich pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
6. V předmětné věci Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, konstatuje, že se může zabývat správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení sp. zn. I. ÚS 1/02 ze dne 26. 3. 2002, http://nalus.usoud.cz). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, závazný výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou záležitostí především obecných soudů, jež jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti přichází proto v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takové vybočení však Ústavní soud neshledal.
8. Obecný soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který měl oporu ve skutkovém stavu, jež deklaroval za rozhodný a který ani nebyl stěžovatelem rozporován. Své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, využiv při tom i závaznou judikaturu Ústavního soudu.
9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (dostupný online na http://nalus.usoud.cz) akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
10. Dále se připomíná, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž soudní exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to soudní exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.
11. V obecné rovině pak Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 48, str. 127, dostupný též in http://nalus.usoud.cz) zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze ale bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Tyto právě uvedené teze jsou ostatně plně v souladu i se zamítavým plenárním nálezem Ústavního soudu z 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/08, kde se Ústavní soud problematikou §89 exekučního řádu znovu zabýval (in http://nalus.usoud.cz, nález je též publikovaný ve Sbírce zákonů č. 310/2010, částka 113).
12. Je to soudní exekutor, který musí za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka se znalostí věci a s využitím odpovídajících zákonných prostředků exekuce. Posoudil-li obecný soud postup stěžovatele jako snahu formálně vykonstruovat zavinění oprávněného na zastavení exekuce a obcházet tak zákon a závaznou judikaturu, pak Ústavní soud v tomto hodnocení neshledává pochybení.
IV.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. května 2011
Jan Musil
předseda senátu