ECLI:CZ:US:2011:3.US.1234.11.1
sp. zn. III. ÚS 1234/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti: a) M. L. a b) V. L., oba zastoupeni Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem 261 01 Příbram III 168, 261 02 Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2011 č. j. 20 Cdo 5420/2008-539, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2007 č. j. 20 Co 214/2007-395 a proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. ledna 2007 č. j. 1 E 227/99-383, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2011, napadají stěžovatelé usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 č. j. 20 Co 214/2007-395 pro nepřípustnost. Napadají rovněž shora uvedená usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jimiž bylo rozhodováno o jejich návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.
Krajský soudu v Praze napadeným usnesením ze dne 28. 5. 2007 č. j. 20 Co 214/2007-395 potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 1. 2007 č. j. 1 E 227/99-383, kterým posledně označený soud zamítl návrh na zastavení výroku rozhodnutí prodejem nemovitostí pro údajnou nevykonatelnost usnesení ze dne 17. 3. 1999 č. j. 1 E 227/99-10 z důvodu neurčitosti vymezení jednotlivých předmětů výkonu rozhodnutí s tím, že nemovitosti, na které byl nařízen výkon rozhodnutí, jsou v usnesení o jeho nařízení řádně označeny.
V dovolacím řízení řešil dovolací soud, zda podané dovolání je v předmětné věci ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř., pokud způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci [neboť vada ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. stěžovateli nebyla namítána] a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť stěžovatelé (v dřívějším řízení v procesním postavení povinných) "žádnou otázku, z níž by měl vyplývat zásadní právní význam napadeného usnesení, nevymezují". Otázkou, jimi označenou jako právně významnou, mělo být podle jejich názoru tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. K této námitce dovolací soud uvedl, že jí byla tak uplatněna zmatečnostní vada řízení [§229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ], k níž může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Přípustnost dovolání podle jeho názoru nemohly založit ani další námitky stěžovatelů, týkající se nepřesností v označení soudu, nesprávného data narození povinné - stěžovatelky, údajné nesrozumitelnosti poučení o dovolání a odůvodnění napadeného usnesení.
Dovolací soud konstatoval, že pokud stěžovatelé argumentovali v návrhu na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí "nedostatkem materiální vykonatelnosti", šlo o námitku spojenou s exekučním titulem, tedy vykonávaným rozhodnutím, nikoli, jak se stěžovatelé mylně domnívají, s údajnou nepřesností označení jednotlivých předmětů výkonu.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich práva ve smyslu článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhují zrušit usnesení dovolacího soudu, případně též rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
V souvislosti s usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 1. 2007 č. j. 1 E 227/99-383 především namítají, že o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí rozhodovala údajně vyloučená soudkyně, která vydala, podle názoru stěžovatelů, nevykonatelné rozhodnutí o nařízení výkonu ze dne 17. 3. 1999 č. j. 1 E 227/99-10. Dále má být v usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 3. 1999 uvedena nemovitost, která údajně není předmětem nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Svůj názor odůvodňují stěžovatelé poukazem na neurčitost označení budovy, která má být vydražena, z něhož prý nelze bezpečně zjistit, o jakou nemovitost se vlastně jedná. To mělo podle jejich názoru dovolací soud vést k závěru o zásadním právním významu v případě, že "okresní soud vydá (konkrétní) rozhodnutí a z jeho navazujících rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že toto podkladové rozhodnutí lze vykládat různě". Pokud dovolací soud odmítl dovolání meritorně projednat, došlo podle názoru stěžovatelů k porušení práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve ve vztahu k námitkám stěžovatelů je nutné zdůraznit, že dovolací soud posuzoval jen otázku, zda stěžovateli podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přichází přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné poznamenat, že usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelů podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, N 6/1 SbNU 47); předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení dovolacího soudu, by mohlo být toliko odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), a nikoliv samotné subjektivní právo stěžovatelů.
Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na zjištění, zda v předmětné věci byla otázka zásadního právního významu dána či nikoliv, takové posouzení je záležitostí výhradně dovolacího soudu z pozice soudního uvážení. Ústavní soud zjišťuje, zda dovolací soud nevybočil z mezí vymezených mu ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení v tomto rozsahu a dospěl k závěru, že dovolací soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s ustálenou judikaturou a své rozhodnutí i odpovídajícím způsobem odůvodnil. Nejednalo se tedy o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04).
Dovolací soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatelé netvrdili, že by způsobilým dovolacím důvodem mohl být jiný důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelé přitom dovolacímu soud žádné relevantní argumenty ve prospěch názoru o zásadním právním významu rozhodnutí krajského soudu nepředložili, neboť ve svém dovolání kromě námitky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nevymezili žádné právní otázky, na nichž spočívá napadené usnesení. Tímto postupem tak dovolacímu soudu v podstatě znemožnili přezkum napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatelé ostatně ani v ústavní stížnosti relevantní námitku, že k dovolacímu přezkumu byla skutečně předestřena otázka zásadního právního významu a soud ji -v rozporu s právem na spravedlivý proces - posoudit pominul, neuplatnili. Opakují jen své tvrzení, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je ve výroku vymezujícím předmět výkonu neurčité.
Okresnímu soudu v Příbrami stěžovatelé vytýkají, že ve věci rozhodoval údajně vyloučený soudce, aniž v ústavní stížnosti reagují na konstatování dovolacího soudu, že předmětnou námitku je možné úspěšně uplatnit jen v případě přípustného dovolání; jde o zmatečnostní vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Rovněž námitky stěžovatelů o údajné neurčitosti vymezení jednotlivých nemovitostí, postižených výkonem rozhodnutí, jsou jen opakováním námitek již dříve uplatněných v řízení dovolacím. Dovolací soud se jimi v napadeném usnesení zabýval a zdůraznil, že považuje tyto námitky v této fázi řízení za účelové, neboť je jimi zpochybňováno to, co sami stěžovatelé při svém odvolání proti usnesení ze dne 17. 3. 1999 č. j. 1 E 227/99-10 považovali za jasné a srozumitelné, přičemž v něm neurčitost vymezení prodávaných budov a pozemků nijak nezpochybňovali.
Ústavní soud žádné porušení ústavních práv neshledal, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu