ECLI:CZ:US:2011:3.US.1373.11.1
sp. zn. III. ÚS 1373/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010 č. j. 1 T 8/2010-2845 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2011 č. j. 6 To 8/2011-2927, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 5. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že byl jimi porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také že bylo jimi porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, dále pak mu byl uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč a pro případ jeho nevykonání mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle krajského soudu dopustil (stručně řečeno) tím, že jako pracovník nočního klubu v Brně po dohodě s obžalovaným (resp. odsouzeným) P. B., majitelem nočního klubu, za přispění T. N. zlákal v průběhu svého pobytu v Brazílii k odcestování do České republiky tři brazilské dívky, poskytl jim po dohodě s obžalovaným P. B. letenky, tyto pak společně vyzvedli na letišti a odvezli do nočního klubu, kde tyto dívky tancovaly, provozovaly striptýz a poskytovaly pohlavní styk za úplatu, z něhož si spoluobžalovaný P. B. ponechával provizi 60 %. Tento rozsudek napadl jak státní zástupce, tak oba obžalovaní odvoláním, všechna tato odvolání však byla podle §256 trestního řádu zamítnuta, a to ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze. Ze spisu krajského soudu bylo dále zjištěno, že uvedené usnesení odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním, které podal odsouzený P. B., a že o tomto mimořádném opravném prostředku dosud nebylo rozhodnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na §134 odst. 2 trestního řádu, resp. na povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí, a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96 uvádí, že v odůvodnění svých rozhodnutí musí obecné soudy zřejmým způsobem objasnit, ze kterých důkazů a prokázaných skutečností vycházely, a dále uvést úvahy, kterými se řídily při hodnocení důkazů. Dále stěžovatel zdůrazňuje nutnost dodržování základních pravidel soudního řízení a upozorňuje na účel trestního řízení, jímž není jen spravedlivé potrestání pachatele, ale i spravedlivý proces, kdy snaha o objektivní pravdu nemůže být nadřazována řádnému zákonnému procesu. Dále stěžovatel namítá, že v daném případě existuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a napadenými rozhodnutími obecných soudů a že tato rozhodnutí jsou v rozporu s ustanoveními hmotného i procesního práva. Konkrétně pak soudu prvního stupně i soudu odvolacímu vytkl, že se žádný z nich nevypořádal s jeho námitkou, že je rozhodováno na základě úkonu, který byl vyhodnocen jako neodkladný a jemuž tak nebyl obhájce stěžovatele přítomen, ačkoliv poškozené byly zadrženy a drženy téměř 14 dnů. Daným úkonem pak bylo zmařeno jeho právo na obhajobu a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatele soudu přísluší právo volného hodnocení důkazů, tohoto práva by však neměl zneužívat a při svém rozhodování překračovat určitý obecný rámec. To se stalo v nyní posuzované věci, protože soudy nevěnovaly jeho argumentům dostatečnou pozornost.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V prvé řadě stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudů vytýká, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, že jejich skutkové závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy a že (tak) jsou napadená rozhodnutí v rozporu s předpisy jak hmotného, tak procesního práva. Vzhledem k tomu, že uvedená námitka je zcela obecná, může na ni Ústavní soud reagovat rovněž pouze obecně. Jak patrno z vyžádaného soudního spisu, soud prvního stupně provedl ve stěžovatelově trestní věci velice obsáhlé dokazování, v jehož rámci také podrobně vyslechl značný počet svědků, provedené důkazy, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, pak hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, resp. tak, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, k čemuž Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že v daném případě hodnocení důkazů svou detailností a precizností značně přesahuje obvyklý standard odůvodnění soudních rozhodnutí. Namítá-li stěžovatel obecně extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry (tedy aniž by současně uvedl, jaký důkaz či jaké důkazy byly vadně hodnoceny a v jakém ohledu došlo k pochybení, případně aniž by vysvětlil, proč eventuální vada dosahuje ústavněprávní dimenze), pak Ústavnímu soudu - zvláště za výše popsaného stavu - vůbec neotvírá prostor pro to, aby se danou námitkou mohl věcně zabývat.
Výjimkou - co do své "konkrétnosti" - je pouze stěžovatelovo tvrzení, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou, že určitý, ovšem blíže neurčený úkon posoudily jako neodkladný, čímž (zřejmě) mělo být porušeno jeho právo na obhajobu. Z kontextu ústavní stížnosti lze vyvodit, že stěžovatel má na mysli výslech tří svědkyň - poškozených brazilských dívek D. D. V. M., M. D. S. C. a A. R. C. A., který byl proveden policejním orgánem jako tzv. neodkladný úkon (§160 odst. 4, §158a trestního řádu). Jak patrno z napadeného "prvostupňového" rozhodnutí, krajský soud se i touto otázkou podrobně zabýval, načež dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s trestním řádem a že tímto úkonem obstaraný důkaz je použitelný pro účely trestního řízení (viz s. 2868). Nutno doplnit, že otázku "použitelnosti" toho kterého důkazu musí řešit obecný soud, a to v rámci hodnocení důkazů, a do tohoto procesu Ústavní soud může zasahovat jen výjimečně, resp. jen v těch případech, kdy je dané hodnocení natolik vadné, že dochází k porušení ústavnosti. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, na jeho argumentaci však v podstatě nijak nereaguje.
Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že z hlediska ústavnosti je podstatné, zda řízení jako celek lze považovat za "spravedlivé", tedy zda stěžovatel měl možnost v jeho průběhu realizovat svá procesní ústavně zaručená práva. To také znamená, že nikoliv každá vada řízení, která má dopad na realizaci procesních práv účastníka řízení, sebou nutně nese porušení ústavnosti. V souvislosti s danou věcí je třeba se ptát, zda vůbec - s hledem na konkrétní okolnosti případu - může být namítané pochybení z hlediska příslušných ústavně zaručených základních práv pochybením relevantním. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že uvedené svědkyně byly (patrně ve stadiu řízení před soudem) znovu vyslechnuty, a to v rámci mezinárodní právní pomoci, a stěžovatelův obhájce, jak shledal krajský soud, se mohl daného úkonu zúčastnit. Tento závěr však stěžovatel nijak nenapadá, a tudíž nezpochybňuje, že obhajoba mohla klást těmto svědkyním otázky, a tedy stěžovatel mohl (v daném ohledu) realizovat i své právo na obhajobu.
Dále, odhlédne-li Ústavní soud od výše uvedeného, je třeba zohlednit, že výpovědi těchto svědkyň, dle nichž (ve stručnosti řečeno) měly být do České republiky nalákány na základě nepravdivých informací (ohledně práce, kterou zde měly vykonávat), že zde pak byly nuceny k prostituci a že nemohly z České republiky svobodně odjet, krajský soud stejně neuvěřil (a z tohoto důvodu také odmítl, že by se stěžovatel dopustil trestné činnosti v podobě obchodování s lidmi). Pokud jde o jednotlivé skutečnosti uvedené ve skutkové větě napadeného rozsudku soudu krajského soudu, tyto stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti v podstatě nezpochybňuje, ostatně to, že spoluorganizoval příjezd uvedených svědkyň a že se na něm osobně podílel, plyne jednak z dalších důkazů, jednak i z výpovědi samotného stěžovatele. Dle ní stěžovatel pouze nevěděl o tom, že by (mj.) jmenované dívky v nočním klubu provozovaly prostituci a že by na tom participoval spoluodsouzený P. B. Ovšem že tomu bylo jinak, svědčí celá řada (jiných) důkazů, přičemž v daném ohledu lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího. I kdyby tedy hypoteticky Ústavní soud zastával jiný názor na "použitelnost" uvedených důkazů (s tím, že nešlo o tzv. neodkladný úkon), zjevně by to neovlivnilo skutkové závěry, které krajský soud učinil, a tedy ani stěžovatelovu právní pozici; případný kasační zásah Ústavního soudu by tak zjevně neměl žádný význam.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu