ECLI:CZ:US:2011:3.US.1500.11.1
sp. zn. III. ÚS 1500/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem v Praze 10, Volyňská 1190/3a, proti usnesení Vrchní soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 2 To 107/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 5. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že porušilo jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vydal předběžné opatření, kterým by uložil orgánu státní moci, aby nepokračoval v omezení jeho osobní svobody. Dále pak požádal o přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Jak patrno z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 48 T 8/2008, stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 4. 6. 2010 č. j. 48 T 8/2008-9536 uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona (dále jen "tr. z."), a to pro skutky uvedené v bodech 8, 11 a 14a skutkové věty tohoto rozsudku, loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. z. (bod 24 skutkové věty), krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. z., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. z. (body 12, 13, 15, 17 až 23), poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. z. (body 8, 11, 12, 15, 17 až 24), vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. z. (bod 11), porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. z. (bod 14a), dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 až 3 tr. z. (bod 24), neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. z. (bod 19) a trestnými činy podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. z. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. z. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z. (bod 27). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo vysloveno zabrání věci - 561 ks nábojů a stěžovateli byla (společně s dvěma dalšími odsouzenými) uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 2 To 107/2010 byl k odvolání mj. stěžovatele výše uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") částečně zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto, že je (mj.) stěžovatel vinen skutky vymezenými ve skutkové větě tohoto rozsudku pod body 8, 11, 12, 13, 14a, 24. Rozsudek odvolacího soudu již neobsahuje výrok o stěžovatelově vině a trestu, naopak výrok o stěžovatelově povinnosti k náhradě škody byl převzat z rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti shora označenému rozsudku krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že vrchní soud ve shora označeném rozsudku ze dne 19. 11. 2010, jenž mu prý dosud nebyl doručen, zásadním způsobem pochybil, jestliže nerozhodl výrokem o vině v obligatorní části právní věty, neuvedl ustanovení o právní kvalifikaci a zcela pominul výrok o trestu. Dne 27. 1. 2011 pak měl být stěžovatel předveden před odvolací soud, jenž jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl, a to i přesto, že daná trestní věc již prý byla dne 19. 11. 2010 pravomocně skončena. Na počátku veřejného zasedání stěžovatel požádal soud o doslovnou protokolaci jeho průběhu, obdržel však stručný a zkreslený protokol, v němž chyběla komunikace soudu potlačující práva obhajoby, včetně sdělení, že cílem je náprava zásadních pochybení odvolacího soudu ve veřejném zasedání dne 18. a 19. 11. 2010. Stěžovatel s poukazem na §189 (správně zřejmě "§139") odst. 1 písm. a) tr. ř. uvádí, že není možné o věci, která již byla předmětem procesu, v němž byl vydán rozsudek, znovu jednat, a to bez ohledu na správnost rozhodnutí. Vrchní soud tedy ve věci nemohl znovu konat a opětovně rozhodovat o jeho odvolání; to by po vyhlášení rozsudku ze dne 19. 11. 2010 bylo možné pouze v řízení o dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud nerespektoval jeho právo na nutnou obhajobu. Poté, co posledně uvedeného data bylo skončeno jeho trestní stíhání, skončilo dle stěžovatelova názoru i ustanovení obhájce JUDr. J. V., který jej tak již nemohl zastupovat v dalším veřejném zasedání, které se konalo (již zmíněného) dne 27. 1. 2011. Krom toho stěžovatel informoval písemně odvolací soud, že si po vyhlášení rozsudku vrchním soudem dne 19. 11. 2010 zvolil obhájce JUDr. Alexeje Závadu. Uvedený soud přitom měl jeho přání, aby byl zastoupen advokátem, kterého si sám určil, respektovat. Otázku obhajoby však vrchní soud na předmětném jednání dne 27. 1. 2011 vůbec neřešil. Napadené usnesení má být dle stěžovatele nepřezkoumatelné pro absenci odůvodnění. Proti rozsudku krajského soudu podal obsáhlé odvolání, v němž podrobně rozebral vady v přípravném řízení i vady v hlavním líčení, přičemž uváděl argumenty svědčící jeho tvrzení v dovolání. Vrchní soud na jeho argumentaci nijak nereagoval, resp. se konkrétně nevypořádal s žádnou odvolací námitkou a nevyvrátil jeho argumenty.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující proti rozsudku vrchního soudu ze dne 19. 11. 2010, tyto je třeba pokládat za bezpředmětné, neboť stěžovatel se domáhá zrušení výlučně usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2011. Na doplnění možno uvést, že stěžovatel sice popírá, že by mu uvedený rozsudek byl doručen, ovšem vzhledem k tomu, že jednak jeho (neúplná) kopie byla přiložena k ústavní stížnosti, jednak je v soudním spise obsažena stěžovatelem podepsaná doručenka s datem převzetí tohoto rozsudku 4. 4. 2011 a jeho obhájcem JUDr. J. V. s datem převzetí 5. 4. 2011, je zřejmé, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě. Neobsahoval-li pak uvedený rozsudek vrchního soudu výrok o vině a výrok o trestu (a byl tedy neúplný), mohly jej strany za podmínek stanovených v trestním řádu napadnout dovoláním, opřeným o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V této souvislosti možno ale podotknout, že jak lze zjistit z výroku tohoto rozsudku, rozsudek soudu prvního stupně byl vrchním soudem zrušen pouze zčásti. Z tohoto důvodu výrokem rozsudku odvolacího soudu nedotčená část výroku rozsudku soudu prvního stupně zůstala v platnosti (beze změny). Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu pak plyne, že k částečné změně došlo (s odkazem na ustanovení §2 trestního zákoníku) pouze z důvodu nesprávné právní kvalifikace jednání jiných spoluobviněných osob, kdy část skutkové věty, která se týkala (krom těchto osob) i stěžovatele, byla odvolacím soudem převzata z rozsudku soudu prvního stupně.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom směru, že se vrchní soud dopustil pochybení, když v rozsudku ze dne 19. 11. 2010 výrokem rovněž nerozhodl o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Lze dát stěžovateli za pravdu v tom ohledu, že proti tomuto pochybení (v podobě chybějícího výroku) by bylo možné brojit dovoláním podaným z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz také Šámal, P., a kol.: Trestní řád, komentář, 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, s. 2098). Podstatné ale je, že dovolací soud je oprávněn, aniž by zároveň napadené rozhodnutí rušil, přikázat odvolacímu soudu, aby o chybějícím výroku rozhodl (viz §265l odst. 2 tr. ř. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 7 Tdo 91/2002, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 421). Z výše uvedeného je zřejmé, že v případě rozhodnutí s neúplným či chybějícím výrokem není dle trestního řádu vyloučeno vydání rozhodnutí "doplňujícího", a tedy v té části, kde výrok chybí zcela nebo je neúplný, nelze věc pokládat za rozhodnutou a stěžovatelův poukaz na §139 odst. 1 písm. a) tr. ř. za případný. Za daných okolností Ústavní soud nezjistil žádnou překážku, jež by bránila vrchnímu soudu - z vlastní iniciativy - rozhodnout o stěžovatelem podaném odvolání, byť se tak stalo samostatným usnesením. Ostatně, pokud by tak neučinil, došlo by (v případě neuplatnění dovolání či stížnosti pro porušení zákona) k (v podstatě ničím neohraničeným) průtahům v odvolacím řízení, a tedy i k porušování ústavnosti.
Z těchto důvodů se Ústavní soud nemůže ztotožnit ani s námitkou, že soudem ustanovený obhájce JUDr. J. V. nebyl oprávněn stěžovatele na veřejném zasedání dne 27. 1. 2011 zastupovat, protože jeho ustanovení "automaticky" zaniklo. Argumentuje-li stěžovatel tím, že písemně informoval vrchní soud o tom, že si zvolil obhájce JUDr. Alexeje Závadu, a tedy že jej tento advokát měl zastupovat na veřejném zasedání dne 27. 1. 2011, na což uvedený soud adekvátně nereagoval, pak žádná z těchto skutečností ze soudního spisu neplyne. Jak patrno z protokolu o veřejném zasedání z uvedeného dne, stěžovatel byl zastoupen JUDr. J. V. a až zde informoval soud, že od 10. 12. 2010 má jiného obhájce, ovšem nikoliv JUDr. Alexeje Závadu, ale Mgr. A. Nehledě na to, že se stěžovatelův postup, kdy teprve na veřejném zasedání oznámil soudu změnu obhájce, jeví jako účelový, z ústavní stížnosti (a ani jinak) tak není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by mohl být stěžovatel fakticky na svém právu na obhajobu zkrácen, jestliže předmětem veřejného zasedání bylo pouze vyhlášení chybějícího výroku a jestliže stěžovatel měl možnost realizovat svá procesní práva na veřejném zasedání konaném dne 18. a 19. 11. 2010.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se odvolací soud nevypřádal s námitkami obsaženými v jeho odvolání. Z napadeného usnesení je zřejmé, že se vrchní soud předmětným odvoláním zabýval, přičemž dospěl k závěru, že žádná z námitek není důvodná, a vzhledem k tomu, že se s nimi dostatečně (resp. podrobně) vypořádal již soud prvního stupně, na jeho rozsudek stěžovatele odkázal. Má-li stěžovatel za to, že povinností odvolacího soudu bylo "podrobně rozebrat všechny [jeho] námitky", nelze s tím souhlasit. Povinností obecných soudů je třeba vypořádat se se všemi námitkami účastníka řízení, a to v tom smyslu, že z odůvodnění jejich rozhodnutí musí být patrno, proč je nelze považovat za důvodné; neznamená to však, že soudy musí výslovně reagovat na každý jednotlivý argument. Stejně tak není povinností odvolacího soudu opakovat důvody, pro které má za to, že námitky účastníka opodstatněné nejsou, jestliže tyto (důvody) jsou dostatečně zřejmé z rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se s nimi ztotožní. Pokud byl stěžovatel názoru, že některá z námitek, jež v daném soudním řízení uplatnil, zůstala zcela (tedy ani implicitně) nevypořádána, měl ji specifikovat v ústavní stížnosti. Ústavní soud není, jak opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, "superrevizní instancí" v systému obecného soudnictví, a tedy jeho úkolem ani nemůže být vyhledávání možných vad, jimiž bylo trestní řízení a v něm vydaná rozhodnutí postiženy.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud jde o stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření, jedná se o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti (nehledě na to, že jej lze podat v případě ústavní stížnosti směřující "proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu