ECLI:CZ:US:2011:3.US.1525.11.2
sp. zn. III. ÚS 1525/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H.Květ, s. r. o. se sídlem Nový Bor, Skalická 1427, zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Bělá pod Bezdězem, Masarykovo nám. 83, proti rozsudkům Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 11. 2008 č. j. 12 C 256/2006-71 a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 2. 10. 2009 č. j. 73 Co 340/2009-95 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 11. 2008 č. j. 12 C 256/2006-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její pracovněprávní věci, neboť je názoru, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, do práva na soudní ochranu dle článku 90 Ústavy a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), především článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2; míní též, že napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s článkem 95 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14. 11. 2008 č. j. 12 C 256/2006-71 uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit její zaměstnankyni (žalobkyni) ve výrocích I., III., V. a VII. specifikované peněžní částky s úrokem z prodlení, a z titulu náhrady mzdy ode dne 10. 5. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byla určena neplatnost žalobkyni dané výpovědi z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že šlo o nárok vzniklý v období po vydání pravomocného rozsudku, a stěžovatelka žalobkyni, která trvala na dalším zaměstnávání, nepřidělovala práci, soud jej neposoudil podle ustanovení §61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, nýbrž ve smyslu jeho ustanovení §130 odst. 1, jako nárok plynoucí z překážky v práci na straně zaměstnavatele. Jelikož odtud vyplývající náhradu mzdy nelze na rozdíl od náhrady zakotvené v ustanovení §61 zákoníku práce snížit, zamítl soud jako nadbytečné stěžovatelčiny důkazní návrhy (ohledně zaměstnání žalobkyně u jiných zaměstnavatelů), jimiž snížení náhrady, jehož se dožadovala, mělo být doloženo.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 10. 2009 č. j. 73 Co 340/2009-95 rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedených výrocích potvrdil. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními, a rovněž považoval za nadbytečné provádět znovu stěžovatelkou navržené důkazy dotazem na Okresní správu sociálního zabezpečení v České Lípě, živnostenský úřad a finanční úřad tamtéž.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2011 č. j. 21 Cdo 1320/2010-124 stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť soudy obou stupňů rozhodly v souladu s hmotným právem a již ustálenou soudní judikaturou; zbylé námitky pak posoudil jako uplatnění dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež však ve stěžovatelčině věci přípustnost dovolání založit nemohly.
Stěžovatelka soudu prvního a druhého stupně opětovně vytýká, že nevyhověly jejím důkazním návrhům a nepřihlédly ke skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Upozorňuje, že náhrada mzdy ve smyslu ustanovení §130 zákoníku práce může být přiznána zaměstnanci jen tehdy, pokud je připraven a schopen práci vykonávat, přičemž jí navržené důkazy měly prokázat nesplnění této podmínky, jestliže žalobkyně v rozhodném období pobírala podporu v nezaměstnanosti, resp. byla zaměstnána u jiného zaměstnavatele, což též - podle jejího názoru - vedlo ke konkludentnímu zániku pracovního poměru. Stěžovatelka má dále za to, že jí v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. nebyl zpřístupněn odlišný právní názor obecných soudů, v důsledku čehož jí bylo znemožněno před soudy dostatečně skutkově a právně argumentovat. Konečně považuje i úsudek o okamžiku vzniku prodlení s výplatou mzdy za extrémní, neboť ze žádného provedeného důkazu obecné soudy nemohly dospět k závěru, že prodlení nastalo vždy k 16. dni následujícího měsíce, jestliže byl postaven najisto pouze termín výplaty mzdy, nikoli její splatnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen zjevnou "libovůlí".
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Posouzení nároku žalobkyně podle ustanovení §130 zákoníku práce je očividně souladné s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na kterou ve svém rozhodnutí výslovně odkázal), v důsledku čehož znaky nepředvídatelnosti či svévole přirozeně nenese. Odtud se pak vskutku odvíjí nadbytečnost stěžovatelčiných důkazních návrhů, protože i kdyby bylo zjištěno, že žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána u jiného zaměstnavatele či byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, nelze automaticky dovodit závěr, že by nebyla schopna znovu vykonávat práci pro stěžovatelku, pokud by ji k tomu vyzvala, resp. jí začala přidělovat práci. Obdobně nelze z takových (případných) zjištění učinit závěr o "konkludentním" zániku pracovního poměru, a to již proto, že žalobkyně trvala na dalším zaměstnávání; to, že si v situaci, kdy stěžovatelka neplnila své povinnosti z trvajícího pracovního poměru, opatřila zdroj příjmů zajišťujících její obživu jinde, je bez významu a nemůže jí být kladeno k tíži.
Opodstatněnost nelze přiznat ani blíže nerozvedené námitce absence poučení stěžovatelky ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka neuvádí, jakou konkrétní skutkovou a právní argumentaci následkem tvrzeného pochybení soudu nemohla v řízení uplatnit.
Námitka "svévolného" určení vzniku prodlení s výplatou mzdy ústavněprávní roviny nedosahuje rovněž.
Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, čímž je výše předznačený úsudek o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně pak sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu