ECLI:CZ:US:2011:3.US.1653.11.1
sp. zn. III. ÚS 1653/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. PARKAM HOLIDAYS s. r. o., IČ 25708074, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 980/22, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2011 č. j. 24 Cm 5/2011-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. června 2011, napadla stěžovatelka shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze vydané ve sporu s J. S., kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s příslušenstvím a odměnu.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí obecného soudu zejména s argumentací, že soud porušil její ústavní právo, které vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť neměla možnost vyjádřit se k věci samé a ke všem provedeným důkazům.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto směru se nejdříve zabýval otázkou projednatelnosti (přípustnosti) návrhu z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh i vlastního podání stěžovatelky, rozhodnutí Městského soudu v Praze není rozhodnutí konečné, tj. u obecných soudů nadále probíhá řízení, a stěžovatelce jsou k dispozici procesní prostředky k ochraně jejich práv. Stěžovatelka sama uvádí, že podala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, a dále pak požádala o prominutí lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, příp. požádala, aby soud vydal rozhodnutí, že doručení tohoto směnečného platebního rozkazu do datové schránky stěžovatelky není účinné a projednal námitky stěžovatelky. S ohledem na zásadu přezkumu věcí pravomocně skončených nezbývá tedy než odmítnout stížnost jako nepřípustnou.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro obecné soudy čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod.
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu