ECLI:CZ:US:2011:3.US.1705.11.1
sp. zn. III. ÚS 1705/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele R. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 3 Tdo 119/2011, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 6 To 257/2010 a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. 51 T 132/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na průběh trestního řízení, v němž, dle jeho přesvědčení, prokázána jeho trestná činnost nebyla, když nebyla učiněna taková skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr o jeho úmyslném jednání, směřujícím ke spáchání trestného činu vydírání. Právní závěry soudů, které se v daném případě dostatečně či vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, při níž po celé řízení tvrdil, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem spáchat trestný čin, jsou tak v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Dále uvedl, že v trestním řízení nebyla vůbec prokázána výše škody, kterou mu měl J. K. způsobit, přičemž na výši této škody bylo, jak uvedl Nejvyšší soud, určení jeho viny přímo závislé. Konečně nebyl vzat zřetel na obrazový záznam, z něhož je zřejmé, že svědek K. spolu s další osobou skutečně kradli a žádané plnění - jako náhrada škody, nemohlo být protiprávní a bylo nepochybně na jmenovaném, zda požadavek ve výši 150.000,- Kč, uvedených na směnce, akceptuje a tuto podepíše či nikoliv. Přes uvedené soudy dospěly k závěru, že byla požadována náhrada neodpovídající výši škody, která mohla být svědkem K. způsobena, a podpis směnky byl vynucen pohrůžkou. Takový závěr pak staví soudy do role ochránce svědka, který ovšem byl, i z pohledu soudů, tím, kdo kradl jeho majetek, respektive majetek společnosti, jíž je jediným vlastníkem, a nebylo tedy přihlédnuto k tomu, co bylo vlastně příčinou celé události a její podstatou. Pokud jde o tvrzenou pohrůžku, pak soudy neměly dostatek důkazů k formulaci, že šlo z jeho strany o pohrůžku jiné těžké újmy - pokud někdo použije obratu "zavolám policii a ta tě dostane", nemůže to být automaticky nic nezákonného, čeho se musí adresát pohrůžky obávat do té míry, že splní něco, co by jinak nesplnil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí soudů zásah do práv, jejichž ochrany se stěžovatel v návrhu domáhá, shledán nebyl. Nejvyšší soud, u něhož se obviněný dovolával přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu v trestní věci vedené proti jeho osobě, s poukazem na obsah provedeného a hodnoceného dokazování, na nálezy, v nichž se Ústavní soud vyjadřuje k relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů v případech extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a konstatovaným skutkovým stavem, důvodně rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění usnesení lze v dalším odkázat. V ústavní stížnosti namítá stěžovatel rovněž nesprávné hodnocení důkazů, z nichž soudy I. a II. stupně dovodily jeho vinu na spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, důkazů o chování svědka J. K. i důkazů předložených obhajobou. Podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Porušení tohoto ustanovení soudy nedostatečně provedenými důkazy či libovůlí při jejich hodnocení zjištěno nebylo, a proto návrh stěžovatele shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněným. Lze dodat, že zásada volného hodnocení důkazů vychází z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) a proto, pokud soudy ve svých rozhodnutích respektují kautely dané výše citovanými ustanoveními trestního řádu (a nejde tedy o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a konstatovaným skutkovým stavem), do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.).
Pro výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu