ECLI:CZ:US:2011:3.US.1724.11.1
sp. zn. III. ÚS 1724/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1321/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 č. j. 14 Co 416/2008-73 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2008 č. j. 10 C 292/2007-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, ve kterém neuspěl. Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo zároveň k porušení základních ústavních principů vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal určení neplatnosti rozvázání svého pracovního poměru výpovědí, kterou obdržel od vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalovaná - Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) dne 14. 6. 2007, když předtím byl ke dni 31. 5. 2007 odvolán z funkce ředitele Územního pracoviště České Budějovice žalované. Obecné soudy obou stupňů dovodily, že stěžovatel byl odvolatelný nejen dle původního zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ale i dle nového zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1. 1. 2007 (dále jen "zákoník práce"), když jeho situaci podřadily pod §33 odst. 3 zákoníku práce. Podle stěžovatele teprve Nejvyšší soud akceptoval jeho námitku, že po 1. 1. 2007 již nezastával funkci, u níž se pracovní poměr zakládá jmenováním, ale funkci, u níž se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou, když mu přisvědčil, že v jeho případě nelze bez dalšího aplikovat §33 odst. 3 zákoníku práce, neboť zde existuje speciální úprava v zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel však nesouhlasí s dalšími závěry dovolacího soudu, především se závěrem, že právní postavení stěžovatele bylo ode dne 1. 1. 2007 přímo ze zákona stejné jako u vedoucích zaměstnanců, u nichž byl počínaje dnem 1. 1. 2007 založen pracovní poměr pracovní smlouvou, a s nimiž zaměstnavatel současně sjednal (ve smyslu §73 odst. 2 a 3 zákoníku práce) možnost odvolání z vedoucího místa a vzdání se pracovního místa. Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud překročil meze své přezkumné činnosti, resp. vázanost dovolacími důvody dle §242 odst. 3 OSŘ, neboť přezkoumával otázky, které stěžovatel v dovolání nenastolil. Podle stěžovatele Nejvyšší soud při svém rozhodování nekriticky přejal názor právního zástupce vedlejšího účastníka, prof. JUDr. P. B. Za další závažné pochybení dovolacího soudu stěžovatel považuje skutečnost, že člen senátu č. 21 Nejvyššího soudu, JUDr. L. D., je aktivním členem katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení PF UK, jejímž vedoucím je právě prof. JUDr. P. B. Stěžovatel má za to, že uvedený soudce, resp. celý senát 21 Nejvyššího soudu, měl pro poměr k věci a k zástupci účastníka upozornit na svou podjatost. Závěrem stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení. Namítá, že žalovaný je přímo ze zákona povinen zabezpečovat své právní zastoupení prostřednictvím vlastní právní služby, a na stěžovateli nelze tedy spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení vzniklé v důsledku externího zastoupení smluvně najatým advokátem.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalovaná sdělila dne 14. 6. 2007 stěžovateli, že mu dává výpověď z pracovního poměru dle §52 písm. c) zákoníku práce ve spojení s §73 odst. 6 zákoníku práce, neboť stěžovatel byl dnem 31. 5. 2007 odvolán z funkce vedoucího zaměstnance - ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a stěžovatel odmítl žalovanou nabídnuté "systematizované pracovní místo vedoucího oddělení Pohledávek a IBV v odboru Právních služeb" a dne 14. 6. 2007 odmítl i další nabídku "systematizovaného pracovního místa právníka na odboru Odloučené pracoviště Krumlov". Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl. K jeho odvolání Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že s ohledem na skutečnost, že Územní pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je nepochybně (dle §14 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, i organizačního řádu žalované) "vnitřní organizační jednotkou úřadu dle §33 odst. 3 zákoníku práce, resp. §346 odst. 3 písm. c) zákoníku práce, nelze tedy předmětný pracovní poměr považovat za založený pracovní smlouvou". Podle názoru obecných soudů jde i nadále, po 1. 1. 2007, o jmenovanou pracovní pozici, a stěžovatel byl proto z funkce platně odvolán. Vzhledem k tomu, že žalovaná stěžovateli v souladu s ustanovením §73 odst. 6 zákoníku práce nabídla dvě pracovní místa, která dle pracovní náplně odpovídala jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, obecné soudy obou stupňů dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou stěžovateli dle §52 písm. c) za použití §73 odst. 6 zákoníku práce je platným právním úkonem. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud zamítl poté, co se velmi podrobně vypořádal s jeho dovolacími námitkami.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení jen další přezkumné instance, které mu ale nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů, tudíž není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním. Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá, jen pokud současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
Po přezkoumání ústavnosti celého řízení a rozhodnutí z něj vzešlých dospěl Ústavní soud k závěru, že žádná základní práva stěžovatele porušena nebyla. Obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily při správné aplikaci příslušných ustanovení zákoníku práce a dalších zákonů. Všemi argumenty stěžovatele se zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud pak navíc velmi podrobně, jasně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů považoval napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu a je nadbytečné z jeho závěrů cokoli zde opakovat.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran podjatosti člena senátu Nejvyššího soudu, Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou dosavadní judikaturu. Ústavní soud již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 167/94 či I. ÚS 371/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na druhé straně ovšem Ústavní soud zároveň zdůraznil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. sp. zn. I. ÚS 371/04). Pochybnosti musí být tedy určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Podle judikatury Ústavního soudu jde o skutečnosti, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. sp. zn. III. ÚS 26/2000 či II. ÚS 2689/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby se obava z absence nestrannosti soudce zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Praha: Orac, 2002, str. 126 a násl.).
Z hlediska výše uvedených principů nemůže stěžovatelem uváděný důvod podjatosti člena senátu Nejvyššího soudu, bez přistoupení dalších relevantních okolností, představovat opodstatněný důvod pro pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele ani při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, týkající se otázky úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem, není přiléhavý na nyní posuzovanou věc. Především je třeba konstatovat, že principy, které Ústavní soud vytkl ve své judikatuře ohledně náhrady nákladů řízení státem, je třeba aplikovat vždy se zřetelem na okolnosti konkrétního případu. V předmětné věci obecné soudy všech stupňů rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádně odůvodnily, předmětem řízení je věc poměrně specifická, vyžadující odbornou právní specializaci a nadto výše stanovené náhrady nákladů řízení nepředstavuje nepřiměřeně vysokou částku.
Ústavní soud tak uzavírá, že právní závěry učiněné v posuzované věci jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a jsou v souladu s principy spravedlnosti. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
IV.
Na podkladě výše uvedených skutečností pak Ústavní soud dospěl k závěru, že k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces nedošlo. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu