ECLI:CZ:US:2011:3.US.1821.11.1
sp. zn. III. ÚS 1821/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem v Praze 9, Breitcetlova 880, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1054/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 104/2004 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 6 T 101/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 6. 2011 stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí a domáhal se jejich zrušení s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o opožděný návrh.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak patrno z ústavní stížnosti, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen stěžovateli dne 28. 2. 2005 a jeho obhájci dne 20. 1. 2005. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem pro opožděnost podle §256i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítnuto, a to ústavní stížností napadeným usnesením. Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, kdy bylo přesně posledně uvedené rozhodnutí stěžovateli doručeno, ovšem ze zprávy České advokátní komory ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. K 23/06 md (ve které se stěžovateli sděluje, že jeho obhájce JUDr. P. J., jenž podal zmíněné dovolání opožděně, byl uznán kárně vinným), je zcela zřejmé, že se tak muselo stát již před posledně uvedeným datem.
I kdyby Ústavní soud akceptoval argument, že stěžovatel nemůže nést odpovědnost za ustanoveného právního zástupce (k tomu viz ale níže), jenž dovolání nepodal v zákonem stanovené lhůtě, a z tohoto důvodu počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti (také proti rozsudkům soudů nižších stupňů) odvíjel od data doručení předmětného usnesení Nejvyššího soudu, musel by konstatovat, že ústavní stížnost, jež byla podána k poštovní přepravě až dne 15. 6. 2011, je návrhem podaným po zákonem stanovené lhůtě. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je přitom lhůta k podání ústavní stížnosti lhůtou zákonnou a kogentní, nelze ji prodloužit ani její zmeškání prominout.
Nutno ale dodat, že pokud v dané věci dovolání představovalo procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, bylo povinností stěžovatele jej (řádně) vyčerpat; nestalo-li se tak z důvodů na stěžovatelově straně (byť i kvůli pochybení jeho obhájce), byla by ústavní stížnost (stejně) nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V případě, že dovolání (naopak) posledním procesním prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (příp. prostředkem ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) nebylo, měl stěžovatel povinnost podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, což se nestalo, takže by šlo o opožděný návrh.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu