ECLI:CZ:US:2011:3.US.184.11.1
sp. zn. III. ÚS 184/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Ing. R. R., zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2010 č. j. 3 Ads 119/2010-58 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2009 č. j. 43 Cad 118/2007-30, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který po odstranění vad splňoval formální podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6, §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Tyto rozsudky byly vydány ke kasační stížnosti a správní žalobě, jíž stěžovatel napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení - Regionálního referátu rozhodovací činnosti se sídlem Ostrava, Zelená 3158/34a, ze dne 15. června 2007 č. j. 3413/6312/214/07-On, kterým označený odvolací orgán potvrdil rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci ze dne 3. dubna 2007 č. j. 32291/010/6312/39/06/NP/PP/HJ.
Citovanými rozhodnutími správní orgány rozhodly, že stěžovatel nebyl dle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pro posouzení věci rozhodném, a to v době od 23. února 2006 do 6. září 2006, účasten nemocenského pojištění jako zaměstnanec v pracovním poměru u společnosti CORICO Olomouc, s. r. o. Svůj závěr opřely o konstatování, že mezi touto společností, jejímž jednatelem byl stěžovatel, a stěžovatelem jakožto ředitelem této společnosti nevznikl pracovní poměr a v důsledku toho ani pojistný poměr. Jak uvedl posléze i Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku, náplní pracovního poměru ředitele totiž nemůže být výkon činnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným. Pracovní poměr tudíž nevznikne, ledaže by pracovní náplň ředitele nebyla shodná s činností jednatele, a tedy se jednalo o jiný druh práce, což v případě stěžovatele nebylo prokázáno. Tento závěr opřely obecné soudy i o judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 21 Cdo 963/2002, 21 Cdo 737/2004).
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv obsažených v čl. 26 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, a to "nesprávnou interpretací a aplikací právního předpisu". Aniž by tuto nesprávnou interpretaci a aplikaci jakkoliv blíže specifikoval, (pouze) pro toto své tvrzení se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Předně je zapotřebí uvést, že zákonem požadované povinné zastoupení v řízení o ústavní stížnosti (§30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nesplnilo v posuzované věci svůj účel. Kromě výtek obecně formulovaných v podobě, jak uvedeny, stěžovatel nekonfrontuje rozhodovací důvody obecných soudů žádnými konkrétními argumentačními tvrzeními (k povinnosti tvrzení v řízení o ústavní stížnosti srov. kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05).
Ústavní soud uzavírá pro uvedené pouze stručně, že úvahy obecných soudů jsou ústavně souladným, tj. zákonu odpovídajícím a logicky přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Nutno zdůraznit především, že stěžovatel v průběhu řízení nepředložil konkrétní právně významná skutková tvrzení, jsoucí z povahy věci (co do jejich rozsahu a obsahu) toliko v jeho dispozici, jakož v této souvislosti ani důkazy na podporu (skutkového) závěru, že jeho výkon funkce jednatele byl v daném případě obsahově odlišný s výkonem funkce ředitele, a to (před správními orgány) navzdory právům a povinnostem plynoucím z ustanovení §50 odst. 2 a §52, resp. omezení zakotvenému v §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Neučinil tak (bez ohledu na to, jaké by z toho plynuly zákonné důsledky) následně v řízení před Krajským soudem v Ostravě, ani Nejvyšším správním soudem.
Jelikož stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv neprokázal, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu