ECLI:CZ:US:2011:3.US.1864.11.2
sp. zn. III. ÚS 1864/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) Ing. J. K. a B) L. H., zastoupených JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1051/2, 140 00 Praha, adresa pro doručování: V Holešovičkách 1579/24, 180 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2011 č. j. 31 Co 27/2011-66, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 3 C 46/2010-41, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2009 č. j. 33 Cdo 3679/2007-90, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007 č. j. 27 Co 141/2007-65, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. listopadu 2006 č. j. 4 C 114/2006-31, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2011, napadají stěžovatelé všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a namítají, že jimi v pravomocně skončených řízení bylo porušeno jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), odňato jejich právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a byl porušen čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelé v souvislosti s údajným porušením čl. 38 odst. 1 Listiny tvrdí, že se obecné soudy v řízení v žalobě o zmatečnost nevypořádaly s jejich námitkou, že byli odňati svému zákonnému soudci, přičemž se touto námitkou nezabýval ani dovolací soud, neboť podle jejich názoru neměl ve věci rozhodovat senát 27 Co, ale senát 19 Co. Tímto způsobem bylo postupováno v rozporu s rozvrhem práce a jednacím řádem pro okresní a krajské soudy. V souvislosti s tvrzeným porušením práva na soudní a jinou právní ochranu stěžovatelé uvádějí, že jim byla odepřena možnost řádně hájit své zájmy před nezávislými soudy, přičemž jejich věc prý nebyla v plném rozsahu projednána a bylo údajně rozhodnuto o "neexistujícím právu".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti žádají její přednostní vyřízení s odůvodněním, že projednávaná věc "svým významem překračuje subjektivní práva stěžovatelů, neboť se významnou měrou dotýká otázek obecného právního významu a práv dalších účastníků...".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že v řízení vedeném před Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 4 C 114/2006 se žalobkyně Bláha a Vrána - STAMAT, v. o. s. proti stěžovatelům jako žalovaným domáhala zaplacení 465 750,- Kč s úrokem z prodlení jako smluvní pokuty za dobu od 11. 3. 2003 do 8. 2. 2006 (resp. 11. 3. 2006) a to ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 450 000,- Kč. Smluvní pokuta byla zakotvena ve smlouvě o dílo č. 140 ze dne 28. 2. 2000 ve znění dodatku č. 1, podle níž se žalobkyně jako zhotovitelka díla pro žalované jako objednatele zavázala provést dodávku stavby rodinného domu na konkrétním pozemku v katastrálním území Chýně. Po dokončení stavby žalobkyně stěžovatelům vystavila fakturu č. 359/01 ze dne 27. 2. 2001 na částku 839 514,- Kč na doplatek ceny díla. Protože předmětnou fakturu v desetidenní lhůtě splatnosti stěžovatelé nezaplatili, byla její úhrada předmětem řízení vedeného Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 4 C 354/2001, které skončilo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005 č. j. 27 Co 460/2005-359, jímž byl schválen smír účastníků, podle něhož se stěžovatelé zavázali společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 450 000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí. Výše uvedenou částku stěžovatelé zaplatili dne 9. 2. 2006.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 11. 2006 č. j. 4 C 114/2006-31 bylo žalobě vyhověno. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2007 č. j. 27 Co 141/2007-65 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů proti výše označenému rozsudku krajského soudu odmítl jako nepřípustné, přičemž uvedl, že pokud stěžovatelé uplatnili v dovolání námitku existence překážky rei iudicatae, jde o zmatečnostní důvod, který není možno v nepřípustném dovolání přezkoumat.
Stěžovatelé podali žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhali zrušení rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Jejich žaloba byla usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 24. 11. 2010 č. j. 3 C 46/2010-41 zamítnuta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že nebyl dán důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrzený stěžovateli. Soud zdůraznil, že řízení a rozhodování ve věci sp. zn. 4 C 114/2006 nebránila překážka věci pravomocně rozsouzené, proto žalobu pro zmatečnost zamítl.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2011 č. j. 31 Co 27/2011-66 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval v odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatelé teprve v odvolání doručeném dne 22. 12. 2010 uplatnili další důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., jde však o opožděné uplatnění předmětného zmatečnostního důvodu.
III.
Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že není nadřízeným soudem soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. I., C. H. BECK Praha, 1994, str. 41).
V projednávané věci stěžovatelé sami hodnotí důkazy provedené v řízení před obecnými soudy, přičemž z nich vyvozují odlišná skutková zjištění. S argumentací stěžovatelů však Ústavní soud nemůže souhlasit. Závěry obecných soudů nikterak nevybočují z mezí ústavnosti.
V řízení vedeném Okresním soudem pro Prahu - západ pod sp. zn. 4 C 114/2006 a pod sp. zn. 3 C 46/2010 bylo po porovnání předmětů řízení s řízením vedeným pod sp. zn. 4 C 354/2001 zjištěno, že v řízení sp. zn. 4 C 354/2001 byla předmětem žaloby z 2. 7. 2001 částka 839 514,-Kč, která se skládala z doplatku ceny za dílo - dodávky stavby rodinného domu ve výši 752 914,- Kč objednanou stěžovateli a z penále (smluvní pokuty) za měsíce prosinec 2000 a leden 2001 ve výši 0,1% z dlužného doplatku ve výši 23 312,- Kč měsíčně a 5% DPH. Toto řízení skončilo smírem schváleným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, v němž se stěžovatelé společně a nerozdílně zavázali žalobkyni zaplatit částku 450 000,- Kč. K této skutečnosti ostatně žalobkyně ve svém vyjádření k žalobě pro zmatečnost uvedla, že v době uzavření soudního smíru závazek na zaplacení smluvní pokuty, která byla předmětem řízení ve věci sp. zn. 4 C 114/2006, nebyl stěžovatelům vyúčtován. Předmětem řízení ve věci sp. zn. 4 C 114/2006 byla oproti tomu smluvní pokuta za žalobkyní označené období ve výši 465 750,- Kč s příslušenstvím. Základem pro výpočet výše předmětné smluvní pokuty na základě smlouvy o dílo, uzavřené dne 28. 2. 2000 (čl. IX bod 9.2 smlouvy), byla částka 450 000,- Kč, ta však, jak konstatovaly obecné soudy obou stupňů, nebyla předmětem řízení ve věci sp. zn. 4 C 114/2006. Závěr obecných soudů, že pro projednání a rozhodnutí ve výše označené věci 4 C 114/2006 nepředstavovalo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005 č. j. 27 Co 460/2005-359 překážku věci pravomocně rozsouzené a tedy ani zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., pokládá Ústavní soud za správný.
Pokud nyní stěžovatelé také namítají, že obecné soudy porušily jejich právo na zákonného soudce, je třeba připomenout, že tento zmatečnostní důvod měli nejprve řádně uplatnit v řízení před obecnými soudy tak, aby se jimi mohly zabývat a vypořádat. Protože však tento důvod zmatečnosti stěžovatelé uplatnili po lhůtě, takže se jím soudy nemohly zabývat, nelze nyní tuto námitku uplatňovat až v řízení před Ústavním soudem. Takové tvrzení představuje nepřípustnou novotu, která nemůže být přezkoumávána Ústavním soudem.
Nelze rovněž přisvědčit tvrzením stěžovatelů o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelé měli v průběhu několika řízení nepochybně možnost předložit obecným soudům svoji argumentaci k vyvrácení žalobních návrhů žalobkyně. Skutkové závěry obecných soudů jsou vybudovány na logických, jasných a vzájemně propojených skutkových zjištěních, vyplývajících z podrobně provedeného dokazování, na jehož podkladu by vyvozen správný právní závěr.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud projednal předmětnou ústavní stížnost v co možná nejkratším termínu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu